Jako kočka s myší.

Jako kočka s myší...

---

Vždycky jsem byla na straně kočky. Byla jsem ta, která si hrála. Měla promyšlený každý svůj další krok. Několik tahů dopředu. Plížila se tiše, aby mohla ve vhodnou chvíli zaútočit. Schovala se, když to bylo potřeba, a ukázala se, až když chtěla. A pak, v ten pravej okamžik, vystrčila drápky. Pěkně ostré. A myš v tom byla až po uši. Nebylo úniku.

Nevím jak se to stalo, že se to změnilo. Ale vím kdy. Úplně přesně. Což pro tenhle příběh ale vůbec není důležité. Prostě se to stalo.

Myš. Ta, která se snaží uhodnout další krok nenasytného kocoura. Která tuší, že by se měla pohnout přesně do téhle strany, protože tam kocour nepůjde. Takže se tam rozběhne... a on už tam na ni dávno číhá. Myška, která se v tom spletitém labyrintu kocourových hrátek zamotává a marně se snaží najít cestu ven. A když už si myslí, že už unikla, tak ten proradný kocour jenom natáhne packu a zase si ji přitáhne k sobě. Pak ji zase pustí. Schová se, otočí se, dělá, že ho žádná myš nezajímá. A přitom se po ní pořád potají dívá a nespustí ji z očí. Ani na okamžik.

Nejsem tím, kým mám být. Nejsem tou kočkou, která má navrch. Přitom bych jí nejen chtěla, ale i potřebovala, být. Protože myš z toho nikdy nemůže vyjít jako vítěz. Vždycky skončí někde v trávě rozervaná na kusy...

A já nejsem zvyklá prohrávat.

Vždycky nakonec dostanu to, co chci.

Vždycky.