Prostě Víla

Tisíckrát napsat zprávu. Tisíckrát ji smazat. Dělat ze sebe uraženou a přitom brečet a moct si za to sama. Tvrdohlavá... "Já ti nevěřím, že bys mi přestala psát. I přesto, že tě vůbec neznám, tak tomu prostě nevěřím." Zas a znova dokola pořád jenom Jess... Fakt se divím, že mě to ještě nepřešlo. Fakt to nechápu... Snažím se mu nepsat. A tak to prostě vždycky smažu. Protože nechci, aby měl pravdu. I když ji stejně má, jak jinak. A tak jsem prostě ta, co to tentokrát prohrála. Zase mě všechno sere...

Cpát se v KFC hranolkama. Těsnit se u malého stolečku. Smát se a přemýšlet nad tím, co je teď a tady. A pak se nešikovně pohnout a navzájem se pod tím stolem dotknout nohama. Koleno na koleno. Kdyby to byl film, čas by se v tu chvíli zastavil. A protože je čas relativní, tak on vážně na chvíli ustrnul. Najednou vidět záblesky dob minulých. Cítit stejný oheň. Obrazy toho, co se vážně stalo. Všechny ty roky, které byly. Podívat se na sebe. A oba okamžitě intuitivně ucuknout dozadu. Jako ucukne ten, kdo se dotkne horké plotny. Všechno to trvalo sekundu. Byla to maličkost. Ale vyvolala tolik vzpomínek. A pak se zase tvářit, jako by nic. A pokračovat v tom, co je teď a tady. Dát si do pusy nenuceně další hranolku. Znovu na tvář vyloudit ten bezstarostný úsměv. A přitom na tu sekundu v těch pohledech bylo řečeno úplně všechno...

Jsem náladová. Každý den jiná. Na každého jiná. V každé situaci odlišná... Ta, která na blogu vyjadřuje všechny své strachy. Všechny démony. Ta, která když jde ven s kamarády, směje se nejvíc z celé party. Ta, která některé dny žere jenom čokoládu. Ta, která v devítce ze všeho nejvíc chtěla jít na automechaničku a navigovat v rally. Ta, která šla na gympl a následně psychologii a všichni si mysleli (a někteří doteď myslí), jak to byl její jediný sen. Ta, která dokáže platonicky milovat až za hrob, sní o svém rytíři na bílém koni a romantické lásce. Ta, která miluje sex a dokáže ho oddělit od lásky. Ta, která vypadá na patnáct. Ta, která se dokáže i s padesátiletým bavit jako se sobě rovným. Ta, která je introvertka a dělá jí potíže mluvit, když jsou u toho dva a více lidí. Ta, která co řekne, to perla a všichni ve skupině cizích lidí se začnou smát. Smát, ne vysmívat. Ta, která vypadá jako něžná Víla. Ta, která si vezme vysoké boty s ocelovou špičkou, ohrne džíny a vyrazí sama do víru ...

Loni v květnu mi někdo otevřel oči. Ukázal mi, jak jednoduché je jít si svou cestou za svými cíli. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak. Že to nejsou jen plané kecy, na kterých se nějaký magor snaží vydělat. Musela jsem hodně přemýšlet a přečíst si v pravý okamžik jednu vhodnou knížku. Ale pak mi do sebe všechno skvěle zapadlo. A všechno začalo fungovat. Vždycky jsem byla věřící. Z ateistické rodiny. Pak jsem tu víru asi nějak ztratila. Ale našla jsem ji znovu. V trochu jiné formě. Předtím jsem chodila každou neděli do kostela, ale něco tomu chybělo. Nějak jsem se nedokázala ztotožnit s tím, že ze mě udělá lepšího člověka to, že vstávám v neděli v sedm ráno, abych pak mrzla v kostele. Loni jsem si tu víru tak nějak transformovala do podoby, která mi vyhovuje. I když je dost svérázná. Plná duchů, nadpřirozena a hvězd. Pokaždé když se v mém životě stane něco správného, splní se mi přání, děkuji bohu, hvězdám a andělům. A čím víc si přeji, tím víc toho dostávám. Naučila jsem se myslet...

Jako kočka s myší... Vždycky jsem byla na straně kočky. Byla jsem ta, která si hrála. Měla promyšlený každý svůj další krok. Několik tahů dopředu. Plížila se tiše, aby mohla ve vhodnou chvíli zaútočit. Schovala se, když to bylo potřeba, a ukázala se, až když chtěla. A pak, v ten pravej okamžik, vystrčila drápky. Pěkně ostré. A myš v tom byla až po uši. Nebylo úniku. Nevím jak se to stalo, že se to změnilo. Ale vím kdy. Úplně přesně. Což pro tenhle příběh ale vůbec není důležité. Prostě se to stalo. Myš. Ta, která se snaží uhodnout další krok nenasytného kocoura. Která tuší, že by se měla pohnout přesně do téhle strany, protože tam kocour nepůjde. Takže se tam rozběhne... a on už tam na ni dávno číhá. Myška, která se v tom spletitém labyrintu kocourových hrátek zamotává a marně se snaží najít cestu ven. A když už si myslí, že už unikla, tak ten proradný kocour jenom natáhne packu a zase si ji přitáhne k sobě. Pak ji zase pustí. Schová se, otočí se, dělá, že ho žádná myš nezajímá. A přit...