Maryčka Magdonova

"Ahoj, pamatuješ si mě ještě? Když nám bylo kolem patnácti, slíbil jsi mi, že si mě vezmeš, když budu ve třiceti ještě svobodná. Myslím, že je na čase na tom pomalu začít pracovat."

"Haha, jasně že si vzpomínám! :D"

---

Minulý týden se zasnoubily zase dva další páry z mého okolí. Nejlepší kamarádka a brněnský princ, pro kterého jsem měla šílenou slabost, když jsem se do Brna před těmi X lety nastěhovala. Oba jsou mí spolužáci ze základky. Stejně stará kamarádka z vysoké před pár dny porodila miminko. Už loni jsem měla krizi, že jsem stará a něco mi uniká. Ale teď si připadám opravdu ještě hůř. Všem to přeji. Samozřejmě. Jen si říkám, že já chci sakra taky bejt princezna! (Nadsázka samozřejmě :) I když...)

Vlastně mě hrozně potěšilo, že ten kluk, kterého jsem nikdy neviděla osobně, protože jsme bydleli každý na druhém konci republiky (Slezsko - Jižní Čechy), a se kterým jsem asi osm let nebyla v žádném kontaktu, si na ten dětinský slib stále vzpomíná. Teď nás od sebe nějakou shodou osudů dělí pár stanic metra. Já se tady marně snažím vzpomenout, kde jsme k sobě tenkrát přišli, když to bylo ještě před dobou facebookovou, ale to je vlastně úplně jedno. Důležité je, že si mě ve třiceti pravděpodobně nevezme, protože se před pár měsíci přestěhoval ke své přítelkyni. Sakra!

Z toho kluka, který chodil na základku a řešil první polibky, je teď uznávaný inženýr. Mou egoistickou dušičku hodně těší, že mi píše. Cestou do práce. Cestou z práce. Cestou do fitka i cestou z fitka. Že napíše podruhé, když si jeho zprávu zobrazím, ale neodepíšu. Že se mě ptá. Na všechno. Myslím, že jeho přítelkyni, už to asi tolik netěší. Ale co, mi slíbil svatbu před deseti lety, ji tak dlouho nezná, takže mám přednost. Ne?

Já jsem prostě taková. Potvůrka. Kam šlápnu, tam sto let tráva neroste. Nejsem krásná. Ale umím okouzlit přes písmenka. Divoženka. Víla. Provokatérka. Bosorka. Ta, která běhá lesem a omlouvá se stromům za to, že jim neopatrní lidé trhají kůru.

Když jsem o víkendu stála na Sněžce, říkala jsem si, proč nic necítím. Proč nemám takovou radost, jako ostatní. Proč mi ty hory okolo nic neříkají. Cestu dolů jsem probrečela bolestí, protože jsem si namohla tříslo. Druhý den jsem běhala po Prachovských skalách a cítila jsem "to". Tu radost, energii a sílu. Na bolest zapomenuto a dokázala jsem se rozběhnout do kamenných schodů jako bych byla lehká jako pírko.

Můj život hodně ovlivnilo to, že jsem vyrůstala v těsné blízkosti místa, kde Petr Bezruč psal své básně. Když jsem tak stála v tom Českém ráji, v hlavě mi zněla notoricky známá báseň.

Maryčko, po straně ostré jsou skály,

podle nich kypí a utíká k Frydku

šumivá, divoká Ostravice.

Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.

Černé tvé vlasy se na skále chytly,

bílé tvé ruce se zbarvily krví,

sbohem buď, Maryčko Magdonova!

A aji ta Maryčka se v tý básni vdala. Tak přece není možné, abych já zůstala na vocet... :)