jestli máme sílu, tím projít dál..

Proč to někdy nejde?

---

Bylo nebylo, byla jedna holčička a jeden chlapeček. Bláznivě se do sebe zamilovali. Ona ho milovala tolik, že se vykašlala na všechno, co do té doby měla, aby byla s ním. Protože na začátku věděla, že to je ten pravý. Prostě to cítila. A všechno tomu nasvědčovalo. Všechna ta znamení a náhody, na které nevěřila. Třeba když milovala jednu slavnou osobnost, nikomu to neříkala, a po měsíci psaní s ním se z prvního e-mailu dozvěděla, že jeho příjmení zní přesně takhle. Nebo když den, kdy svůj vztah zahájili značí tolik různých věcí. Výročí data nehody, která otřásla jeho životem. Den, kdy její kočka slaví svátek. Kočka, která se narodila v den, kdy s ním začala být v pravidelném kontaktu. Nebo třeba to, že jeho pes a její kočka mají jméno, které se liší pouze jedním písmenem uprostřed.

Už to jejich seznámení. Další náhodný člověk. Kdo by si to pamatoval. Ale ona naprosto přesně ví i po té době, co cítila, když jí poprvé napsal. Co mu přesně odepisovala. A on si přesně pamatoval, že to byl pátek. Pamatovala si, že když jí poslal svou první fotku, řekla si: "Tak a je to v háji." Protože hezčího kluka neznala. Pamatovala si na ten den, kdy poprvé byli oba vzhůru celou noc, jak si pořád měli o čem povídat. Psali si, psali, psali... Jak si poprvé volali na Skypu a byli u toho tiše. Až nakonec oba usnuli. Přesně ví, že když se mu poprvé fotila, byly čtyři ráno, stála na zastávce, vycházelo slunce a do sluchátek jí hrála Fixa Samurajské meče.

Nechal jí do rádia hrát Tři čuníky. Psal jí pohádky. Plánovali si, jak se budou jmenovat jejich děti a kdy bude svatba. Bavili se o hloupostech a ona neměla nic ze školy, protože celou dobu koukala do mobilu a v myšlenkách byla jen u něj.

Milovala ho. Opravdově. Celé její srdce hořelo touhou po něm. Věděla, že on je ten pravý. Byla šťastná jako nikdy. Zářila. Nikdo ji nepoznával, jak byla veselá. Z té věčně zoufalé holky byla úplně jiná.

Tak kdy se to takhle pokazilo?

Dny bez hádky jako by přestaly existovat. Pořád vymýšleli další a další urážky. Nové důvody proč se hádat. Originální výčitky. Bylo to zlo. Čisté kondenzované zlo...

Přitom si oba dobře uvědomovali, že neměli takové problémy, jako měly jiné páry. Že měli vlastně celkem pěkný vztah. Kdyby se každý den nehádali kvůli úplně debilním věcem. Nikdy se nepodvedli. Nikdy si v pravém slova smyslu neublížili. Shodli se na důležitých věcech. Uměli spolu trávit čas. Klapalo jim to v posteli. Měli podobné koníčky. Jen ty denodenní hádky o nepodstatných věcech...

"Proč jsi taková? Já jsem Jirka. Tvůj Jirka. Pamatuješ ještě? Měla jsi mě ráda."

Kdy se to stalo? Kdy se to takhle zlomilo? Pořád platilo to, že by pro něj snesla modré z nebe. Skočila by pro něj ze skály. Prošla by ohněm. Nechala si vzít ledvinu. Tak proč to někdy prostě už nejde? Proč už spolu neumí mluvit? A dá se to ještě vůbec opravit?