až na kraj světa

Hledat náznaky ve věcech, kde zřejmě vůbec nejsou.

Radovat se z těchto malých hloupostí.

Neustále opakovat, jak ho mám ráda...

"Jako jednoho, z jedné, z mnoha... Však ty dobře víš..."

Každý den začínat zas a znova od začátku

jako by každá noc vymazala celou paměť.

Posunout se o několik levlů vejš.

A pak zklamat veškerou důvěru.

A zase si ji hledat...

Krůček po krůčku.

Pořád ty hloupé záminky.

Jsou chvíle, kdy jediné, na čem záleží, je duše.

Věk? Číslo.

Vzhled? Zbytečnost když se dva nikdy neuvidí.

Nevědět o sobě nic.

Ale vědět v danou chvíli úplně všechno...

"Jenom mi dál povídej hlouposti.."

Celé to držet v rámci určitých mezí.

Ale zároveň ty meze překračovat úplně ve všem.

Mílovými kroky...

"Zase máš TEN úsměv."

Sebejistá, arogantní a žárlivá

se vznáší bosa po zahradě a z plných plic s autorádiem vyřvává, že "Na louce tancujou, svobodu milujou, až já je uvidím tak pudu rovnou k nim. Úplněk osvítí bílý luční kvítí to jejich hlas vzbudí důvěru v nás..."

A přemýšlí, jaký má asi tak hlas.

A jaké poslouchá písničky.

Na jaké kouká filmy...

A jak se vlastně vůbec má.

Protože tohle je otázka, na kterou se za celou tu dobu navzájem ještě nezeptali..

Celé to dopadne blbě.

To je předem daný.

Ale než se to posere, je potřeba si to užít do poslední kapky.