Prostě Víla

Celý týden přemýšlím nad tím, jaká je ta nejdůležitější otázka. Vybavilo se mi mnoho hloupých otázek. Už se budeš vdávat? Už plánujete dítě? Už jsi dostudovala? Kde pracuješ? A co teda vlastně děláš? Za tohle bych vraždila. Pak ještě jedna rádobyvtipná otázka, která nastává po odpovědi, že jsem psycholožka. Haha a můžu být tvůj pacient? Nebo dost podobná: A ty mě teda teď rozebíráš? Haha. Ano, jistě, rozebírám. Jsi stejný blb jako ostatní. Suverénně nejdebilnější otázku však vyhrává ta, kterou dostal kamarád po narození dcery. Jsi hodně zklamaný, že nemáš syna? Už je to půl roku a pořád mě nenapadá mě vhodná odpověď, kterou bych na tohle mohla odvětit. Protože já jsem taková mrcha, která by naprosto ironicky vypálila něco ve smyslu: "Ano, chtěl jsem ji hodit do babyboxu a začít pracovat na dalším pokusu, ale matka dítěte mi to zakázala, takže se kvůli tomu teď rozvádíme." No ale zpátky k té důležité otázce. Jedna důležitá otázka mě provází pravidelně každou půlnoc online hern...

"Došly mi záminky. Příště je to na tobě." Funguje to. Každý den. *** "Mrzí mě, že jsem ti u toho filmu nemohla nadávat pokaždé, když jsem se lekla." "Vezmi na to do kina Kladeňáčka. Bude určitě nadšenej." Uf... *** Když to potřebujete někomu nutně říct, ale zároveň je na stoprocent jisté, že by to žádná kamarádka nepochopila. Protože jsou všechny šíleně zodpovědné, vdané, těhotné, zadané, daleko, maminky... Nudné. 'Ty to nemůžeš pochopit, ty totiž nemáš dítě.' Ještě jednou a půjdu do vězení za vraždu. *** "Takhle to teď bude? Generálové, kteří proti sobě posílají ovečky?" "Funguje to. Napsal jsi mi. Vyhrála jsem." "Začnu tahat za provázky." "Nemanipuluj." "Je to hra bez pravidel. Tvá slova." "Využíváš proti mně moje vlastní zbraně?" "Nejlepší obrana je útok." *** Ach...

"Mám si hledat záminku?" "Zkus to, slečno." Pořád a pořád a pořád. "Máš vůbec nějakou chybu?" "Ne." Dva měsíce. Věčnost. 'Vždycky to trvá tři měsíce. Tak to ještě chvíli vydrž.' Úroveň jedna. Vědět o něm věci, které neví ani po čtyřletém vztahu o svém partnerovi. Fuck . Úroveň dva. Vědět o něm věci, které neví ani o sobě. Damn . Jako třeba kolik kroků to má do koupelny. Vážně? Vážně?! Nemocná a tak od rána do noci sjíždí Gilmorky. Konec druhé řady. 'Jess is incredibly smart.' Chytrost. Drzost. Vlasy. Pohrdání. Sarkasmus. Sebevědomí. Jo. Je to Jess... Fuck podruhé .

Hledat náznaky ve věcech, kde zřejmě vůbec nejsou. Radovat se z těchto malých hloupostí. Neustále opakovat, jak ho mám ráda... "Jako jednoho, z jedné, z mnoha... Však ty dobře víš..." Každý den začínat zas a znova od začátku jako by každá noc vymazala celou paměť. Posunout se o několik levlů vejš. A pak zklamat veškerou důvěru. A zase si ji hledat... Krůček po krůčku. Pořád ty hloupé záminky. Jsou chvíle, kdy jediné, na čem záleží, je duše. Věk? Číslo. Vzhled? Zbytečnost když se dva nikdy neuvidí. Nevědět o sobě nic. Ale vědět v danou chvíli úplně všechno... "Jenom mi dál povídej hlouposti.." Celé to držet v rámci určitých mezí. Ale zároveň ty meze překračovat úplně ve všem. Mílovými kroky... "Zase máš TEN úsměv." Sebejistá, arogantní a žárlivá se vznáší bosa po zahradě a z plných plic s autorádiem vyřvává, že " Na louce tancujou, svobodu milujou, až já je uvidím tak pudu rovnou k nim. Úplněk osvítí bílý luční kvítí to jejich hlas vzbudí důvěru v nás....