Prostě Víla

Když mi bylo jedenáct, okouzlil mě svou skladbou Vltava. Uhranul mě svým pohledem. Ty oči. To rozseknuté obočí. Mírně pohrdavý úsměv. A hlas. Ten hlas. Bože můj. Dokázala bych ho poslouchat hodiny v kuse. Naučila jsem se díky němu spoustu věcí. V prvé řadě především milovat hudbu a najít si písničku na každou náladu a událost. Naučil mě milovat český jazyk. Slovíčkaření a všelijaké hrátky s písmenky. Donutil mě doslova zbožňovat historii. Vyšehrad. Dějiny. Jen díky němu můžu machrovat u AZ kvízu, že vím o boji u Teutoburského lesa víc než většina ostatních. Pouze díky němu jsem se dostala k rally. A pouze díky němu jsem si užívala rozvážení ranních novin, které by bylo jinak neúnosné, kdybych jako spolujezdec nemohla ve čtyři ráno do řízení vyřvávat slova jako: "Horizont, full, středem, skočí!" Protože neznám víc sexy zvuk než motor "wéercéčka". Poznala jsem díky němu Karla Kryla, kterého jsem si oblíbila. Upřímně nemůžu vědět, jestli by Kryl souhlasil či nesouhlasi...

Jeden den se chovat jako staří známí. Druhý den flirtovat. Třetí den se ignorovat. Čtvrtý den být nejlepší kamarádi. A neustále střídat tyto fáze dokola. V různém pořadí. Hledání záminek. Debilních. Protiřečit si. Ve všem. Svěřovat se. S hloupostmi. Čekat na slabé chvilky. Takové, ve které člověk pozná pravou povahu. "Nebylo by to rozumné." Reálně utéct. Čistit si myšlenky. Být daleko a zakázat si internet. Takové je předsevzetí... Jak to dopadne? Vždyť se znám... I've stayed in one place for too long Gotta get on the run again I saw the one thing that I want Hell bent, get outta bed I'm throwing rocks at your window You're tying the bed sheets together They say that we're dreaming too big I say this town's too small Dream Send me a sign Turn back the clock Give me some time I need to break out And make a new name Let's open our eyes To the brand new day It's a brand new day "Některé věci prostě černobílé jsou."

"Takhle chceš žít svůj život?" Zarazila se u věty v Kingově knize. Vážně? Takhle chceš žít svůj život? Ptala se sama sebe. Pořád měla v hlavě všechno to vysněné, co chtěla být. Pořád měla v jedné záložce v Chromu otevřenou záložku s levnými letenkami. Chtěla. Moc chtěla. Ale nemohla sama. Nemohla teď. "Stačí říct a já ti to vízum vyřídím. Illinois na tebe čeká." Procházela si staré fotky. Udělala si v počítači složku. S originálním názvem. "Památeční fotky bez kontextu, které mi dělají radost." Byla mezi nimi souvislost, i když se to na první pohled nemuselo zdát. Všechny fotografie spojovala hudba. Na všech fotkách se smála od ucha k uchu. Tady zrovna hrál na klavír Hvězdáře. Tady Fixa hrála Robinsona. Tady si hráli na DJ a vybírali Sabatony. A tady tančili ploužák na Sahulu. Tady mu ožralá usnula na klíně, když hráli Plexis. A tady si dávala francouzáka s o deset let starším borcem před jeho snoubenkou. Hrála u toho Pijánovka. Na její chabou obranu - Jak...

Mám v sobě tak nějak nastaveny dva základní stavy mysli. Zamilovaná versus znuděná. Jedno má k druhému velice blízko. Protože když nejsem zamilovaná, tak se nudím. A jak každý ví... "Nejhorší jsou ženy, co se začnou nudit." A tak si hledám své drogy. Nepotřebuji alkohol ani nic jiného do žíly. Nepotřebuji Kladeňáčka reálně podvádět. Potřebuji pozornost. Potřebuji vědět, že někdo touží po tom, abych mu psala, stejně jako já toužím po tom, aby on psal mi. I kdyby to měla být jen jedna věta. Denně. Tak jsem tady dneska asi pět minut svého života strávila hypnotizováním jména a opakováním věty: "Napiš mi, napiš mi, napiš mi." Napsal. Rok strávený doma. Ve společnosti člověka, který si nepamatuje, který je den. Který je schopen dát vařit brambory v misce. Rok kdy jsem si prošla od pekla až k očistě. Zasloužím si své nevinné drogy... "Budu upřímná. Chci si s tebou hrát." "To já si budu hrát s tebou. Možná. Možná ne. Ale až začnu, tak to stejně nepoznáš....