Moje Vánoce

Jako dítě jsem Vánoce asi ráda měla. Nepamatuji si to. Za to vím úplně přesně, že v pubertě jsem je nenáviděla. A stejně tak jsem je nesnášela v minulém vztahu. Teď už vím proč. Prostě jsem měla moc vysoké očekávání.

Můj vztah k nim se změnil až před pár lety, kdy u nás byl poprvé Kladeňáček. Proto jsem se strašně bála letošního roku, kdy jsme zase slavili každý sám, že to dopadne špatně... Ten hlavní rozdíl byl totiž v tom, že pouze Kladeňáček zatím odhadl, jaké dárky chci. Protože chodíme po obchodech, já mu ukazuji, že chci tohle, tohle, tohle a tamto, on to pak nakoupí, zbytek rodiny mu za to dá peníze a hotovo.

Letos jsem měla na Ježíška jenom jedno velké přání. Skočit si "salto mortale". Freestyle motokrosový backflip. Ono to možná zní bláznivě, jenže když mi rodička dala křestní jméno po jednom z nejlepších reprezentantů ČR v motokrosu, a když jsem na základce místo školy jezdila fandit na mezinárodní motocyklovou šestidenní, už to tak bláznivě nezní. Ale jo, zní. Jen jsem chtěla říct, že ta praštěná je ona, ne já. :-D

První znamení, že ty Vánoce budou naprd, bylo to, že si Petr Pilát (jedinej týpek v ČR, kterej to s holkama skáče - mimochodem, pokud jste někdo tak úžasní, že i přes mou anonymitu dokážete vypátrat můj fb, tak je to ten týpek, kterého mám na profilovce) udělal něco s ramenem a musel na operaci. Takže jsem si musela vybrat "hmotné" dárky. Vlastně to nebyl problém, můj seznam knížek, které chci, je nekonečný. Což dokázalo i rodiččino zvolání, když jí Kladeňáček napsal sumu, kolik by stálo, kdyby mi koupili všechny knihy, co jsem si vymyslela. (Z jejího pokoje se zoufale ozvalo: "Do prdele, to by ten Pilník byl levnější!")

Druhé znamení bylo teda to, že mi Kladeňáček oznámil, že letos na Vánoce spolu nebudeme.

A třetí znamení bylo, že mi pod stromek dal věc člověk, kterému nestojím ani za to, aby mě pozdravil. Který mi celý rok nadává do píč (prd celý rok, celý život mi tak říká) a pak ačkoli jsem doma, tak mi ani nic neřekne, a jenom mi ten "dárek" před Štědrým dnem sprostě hodí pod stromeček. V první chvíli jsem mu to chtěla jít omlátit o hlavu, jenže to by měl další důvody proč mi nadávat.

V tu chvíli jsem si řekla NE! Já budu mít krásné Vánoce!

Od června se řídím jednou větou. Vyhoď z domu všechno, co ti nedělá radost. A to ten rádoby dárek opravdu nedělal. Tak jsem ho přebalila do hezčího papíru, abych teda zjistila, jestli v tom je dárek pro muže, ženu nebo neutrální. (Od chvíle, co dědovi dal každou botu jiné velikosti bych se nedivila, kdybych dostala sadu na holení pro muže.) Byl v tom hrnek s čaji. Takže jsem to pěkně zabalila znovu... A rozhodla se co s tím.

Nebudeme si dělat iluze, Vánoce jsou svátky o dárcích. A nebudu ani lhát, že to nebylo pěkné balení s čaji, podle netu za celých 150 Kč. My máme na Štědrý den takový zvyk, že chodíme po hřbitovech. A protože mi letos zemřela kmotřička, která je pohřbena hodně daleko, jeli jsme i tam. Šla jsem tam s jasným plánem. Kdo půjde první, něco zažije...

No a když jsem vystoupila z auta, po chodníku šla nádherná dáma. Tipuji tak kolem osmdesáti let, namalová nádherně, oblečená ještě lépe, od pohledu usměvavá. Tak jsem k ní přišla, že bych jí ráda zpříjemnila svátky a ačkoli jsme se nikdy neviděli a nikdy více se neuvidíme, dala jsem jí do ruky tento dárek. Znáte ten pohled, když děti dostanou překvapení? Jaké mají jiskřičky v očích? Ten pohled se nemění, ani když jste v důchodu. Ta paní byla překvapená. Vůbec nechápala o co se jedná, koukala okolo sebe, kdo v tom má prsty. Bála se, aby nevybuchla, což se teda nedivím, s tím jsem počítala, že to člověka napadne. Ale celou dobu jí u toho cukaly koutky do úsměvu. Dárek si vzala, a když odcházela, nevěřícně kroutila hlavou a vypadala, že znovu věří na Ježíška.

No a tak jsem si prostě udělala pěkný Štědrý den. Nikdy jsem nevěřila těm kecům, že je lepší pocit darovat než být obdarovaný, ale přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že je to fakt super pocit.

Večer jsem pak poprvé v životě snědla kapra. Ale víckrát už to nedám, nemám trpělivost na ty kosti. Kdyby to však uměl někdo vykostit, tak si dám ráda. Chutná to hodně dobře, to jsem ani netušila...

No a nakonec jsme šly s rodičkou na půlnoční. Mě to hrozně baví s ní chodit do kostela. Ona je ateistka, která se tam ukáže jednou do roka, a to je děsně vtipné, protože já si z ní neustále dělám prdel. Ale doufám, že Bůh má smysl pro humor a do pekla mě za to nedá... V jednom okamžiku se při mši podává ruka vedlesedícím a říká se u toho "pokoj tobě". Tak jsem jí jeden rok podala ruku s vážnou tváří se slovy "obývák pro tebe", čímž jsem ji zmátla natolik, že ostatním tu ruku podávala a u toho mlčela a jenom kývala hlavou... Letos, když jsme tam byly jenom samy dvě, jsem akčně vzala zpěvníček, že si spolu zapějeme koledy. V půlce Tiché noci mi šeptala, že to zpívat nebude, že je okolo moc lidí. Tak jsem jí zašeptala zpátky, že na Masters of rock jsou vstupenky drahé (jezdí tam pravidelně) a tady to má zadarmo, tak ať si nestěžuje a zpívá. Jo. Není vhodné způsobit jí záchvat smíchu do toho ticha...

A jestli si říkáte, že jsem k ní zlá a drzá, tak nejsem.

To ona mi pod stromeček dala tohle...

Takže abych to shrnula, letos jsem se přesvědčila o tom, že nemusí být všechno ideální. Že je jenom důležité slevit ze všech nároků a brát to s nadhledem.

A vlastně je to výhoda, že Kladeňáček teprve přijede. Budu mít bramborový salát s řízkem a dárečky pod stromem ještě jeden večer. Vždyť na tom datu vlastně až tak nezáleží...

A kdo jste dočetli až sem...

Tak vám tedy přeji krásný nový rok! :-)