knihomolka noční

Jako jedna z prvních knížek, kterou jsem kdy četla, byla Gabra a Málinka.

Všechny díly jsem hltala jedním dechem někdy na prvním stupni základky.

Aby ne, když se odehrávají "u nás".

Když dcérky mluví skoro našim nářečím.

Já jsem se třeba až v devatenácti dozvěděla, že slovo klamerka jinde než v Ostravě neexistuje.

A až v jednadvaceti jsem objevila nový poznatek, že Kladeňáci neví, co znamená úplně jednoduchá věta: "Vem si cukle a dej ty kobzale na hůru."

Myslím si, že právě výběrem těchto knih babička způsobila, že ze mně bude knihomolka po ní.

Což je teda taky takové...

V celé republice se říká babička.

U nás to byla odjakživa babka.

Ale ne hanlivě.

Jednoduše jenom s takovým tím nádechem slovenštiny.

Prostě zkráceně.

Bo Ostravaci nemaju čas a maju kratke zobaky.

Zpátky.

Na jaře jsem dělala novou knihovničku, takže jsem se dostala i k těmto dětským knihám.

A tak mi tady už pár měsíců ležely.

Teď mám takové nepříliš dobré období, tak jsem se rozhodla, že všechny ty Kingy, Deavery a ostatní horory a detektivky potřebuji nutně vyměnit za něco, co mě pohladí na duši.

Takže jsem vytáhla právě Gabru a Málinku a do nocí četla...

Je vlastně úplně jedno, jestli je mi osm nebo pětadvacet.

Příběhy dcérek nikdy neomrzí.

A tak se tady směji tomu, jak Gabra mluvila francouzky: "Našé prasé žeré travú."

Nebo když před panem inspektorem recitovala báseň od Čelakovského - Toman a lesní panna a všechno se jí tak nějak popletlo, takže povídala: "Na jelenu podkasaná sedí sobě lesní panna. Černou tvář má, černé kníry, hleďte ježka tahá z díry! Bububububu! Kominík je tu!"

Tohle jsou ty chvíle, kdy si uvědomím, jak mě mrzí, že třeba v češtině v literatuře jsem nikdy jméno Amálie Kutinové nezaznamenala.

Přitom existuje snad lepší česká kniha, kterou bych doporučila přečíst si všem?

Pokud jo, tak sem s ní, já na ni zatím nenarazila.

Stejný problém mám vlastně i s Jiráskem.

Všichni učitelé češtiny mi ho rozmlouvali.

Že to je moc složité a já to nepochopím.

Moc náročná literatura.

A tak jsem o prázdninách mezi prvákem a druhákem na gymplu v návalech deprese a trucu přečetla celého F. L. Věka.

A Jiráska si zamilovala.

Teď už mám od něj solidní sbírku, do které však má stále co přibývat.

Na těchto starých knížkách si člověk nejlíp uvědomí, že lidi tady jsou pořád stejní.

Že se vlastně v povaze lidí vůbec nic nezměnilo.

Sourozenci mají stejné starosti v Gabře a Málince, zatímco u Jiráska se mladí lidé pořád stejně zamilovávají a dokáží nadchnout pro věc úplně navlas stejně jako o víc než sto let později...

Jestli taky máte nějakou knížku, která je takhle milá a dokáže člověka podržet na hladině, klidně mi ji doporučte.

Nebo si zase začnu číst A uzřela oslice anděla. Protože kdyby se moje nálady daly přirovnat ke knize, bude to právě ten pocit, který jsem měla po přečtení této knihy. A kdo jste to nečetli, nedej Bože o tom ani nikdy neslyšeli, přišli jste fakt o hodně. :-)