Krásný smutný den

Napsat mu a rychle vypnout mobil.

Jako puberťačka.

Jako by to snad mělo nějaký význam.

Všechno se vrací...

Sedím ve vlaku. V tom, ve kterém jsem s ním trávila tři roky den co den.

Píšu mu.

A mám strach.

Bojím se sebe.

Bojím se své reakce.

Bojím se toho, co se stane...

"Aspoň jeden happyend..."

Myšlenky lítají jedna za druhou.

Co když nebude mít čas.

Co když nebude chtít.

A co když chtít bude?

Jak budu reagovat?

Po takové době...

Co když si to pak rozmyslí...

Skončila jsem kvůli němu závislá na lexaurinu.

Hrabala jsem se z toho několik let.

Fakt dlouhých let...

A stejně ho chci vidět znova...

Ta největší prdel na tom je, že jsem mu tu zprávu odeslala vlastně úplným omylem.

Jen tak jsem si ji napsala. Vypla displej a přemýšlela, jestli mu říct to datum nebo ne.

A když jsem se rozhodla že ne, zpráva byla odeslána.

Můj mobil byl rychlejší než mozek...

"Proč pořád chtěla víc, když už je dávno spokojená, vzpomínka bude možná trochu přibarvená..."

Mám ze sebe hrozný strach.

"Duševní masochistka, životní sólistka, nic pro citlivky."

Bojím se toho, že tam půjdu jen proto, aby viděl, o co přišel.

Že mě zase dostane na dno.

Když v Přátelích odjíždí Rachel pryč, jediný, s kým se nerozloučí, je Ross.

Pořád se uklidňuji tím, že tohle byl taky ten případ.

Že jsme se prostě nerozloucili, protože nic neskončilo.

'Nevadí ti, že za ním pojedu?'

'Ne.'

'Změnilo by na tvém názoru něco, kdybych řekla, že jsem ho měla ráda?'

'Ne.'

...Celé tři roky jsi mi sliboval, že mi zahraješ na klavír.

Vlastně bych to měla brát jako rozloučení, když jsi naprosto nečekaně byl při předávání mého maturitního vysvědčení a u klavíru zpíval text: "Každá další vina, odkrývá moji vinu." ...