čemu se divíš

Někdy si jen tak pročítám starý blog. A staré vzpomínky na facebooku. A občas se s tím prostě nemám komu svěřit. A blog snese všechno. Ten je v tom nevinně, že.

Je to jako strhávat si strupy. Jako se nožem vrtat v jizvě, která tak nemá šanci se zahojit. Jenže dokud je tam bolest, je tam aspoň něco...

Kurzívou vzpomínky, normálně současnost...

**

14. 9. 2010 - blog

Lidské bytí je samá ironie a proto se ironickou stávám i já.

Buď si zvykneš nebo - jdi do háje.

Volba je na tobě.

**

6. 10. 2010 - facebook

"Jednoho dne to přebolí úplně. A ten den je blízko!"

**

Je to vážně ironické, číst si to. Aktualizace po sedmi letech od data vydání. Nepřebolelo to! A tak se občas i dnes rozpláču do polštáře z ničeho nic kvůli tomu. Občas kvůli něčemu jinému. Ale ještě pořád to bolí.

**

Základní poučka ze seriálu HIMYM zní, že po druhé hodině ráno se nic dobrého nestane. Seriál znám od samého začátku a stejně jsem se tím řídit ještě nezačala, i když už se mi kolikrát potvrdilo, že je to pravda. A tak ve čtvrt na tři v slzách píšu zprávu prosící o záchranu. Protože "I will be here for you forever" je přece jasné. Navždy je jednou pro vždy navždy. A je úplně jedno, že jsme se mezi tím, co si to řekl, stihli stokrát pohádat a sto jednou udobřit. Forever je prostě for ever. Tečka. Slíbil jsi to…

**

6. 6. 2010

Někdy uklidní jen jedna věta. A já tu větu momentálně potřebovala slyšet. Od něj. A možná jsem pitomá, že kvůli něj i po šesti měsících pořád brečím, ale pořád to je a bude pouze on, kdo mě dokáže z toho stavu dostat. A kdyby ostatní věděli, že se stále se vším svěřuji jemu, řekli by mi, že jsem blázen. Mohla jsem napsat komukoli, ale já si vybrala zas a znovu jeho. Je to takový jistý druh sebepoškozování. Někdo se řeže, někdo si ubližuje psychicky.

"Ahoj... prosím... jsi jediný, kdo je teď tady na ICQ přítomný, tak promiň, jestli otravuju, ale mohl bys pro mě něco udělat? Jestli tě to moc neotravuje, tak mi, prosím, jen řekni, že se nemám čeho bát, že zase všechno bude v pořádku... Já to jen potřebuju slyšet, nic víc nechci..."

"Stalo se něco? Vždycky bude všechno ok... I když to tak nemusí ze začátku vypadat."

**

A jo, je ironické, že i po sedmi letech, je to pořád on, komu píšu, když brečím. Mám dost kamarádek, o to nejde. Ale pořád je to jenom on, kdo zná moji duší lépe, než já sama. Kdo se mnou byl v těch nejhorších chvílích v mém životě a snažil se mi pomoct. Ale byl to taky on, kdo mi ty nejhorší chvíle mého života způsobil...

Holky chtějí všechno řešit. Chtějí utěšovat. Svěřovat se s vlastními problémy. Rozebírat. On dokáže říct jedinou větu, kterou vždycky vystihne vše, co slyšet potřebuji. A víc neřeší. Tentokrát to bylo jen jedno slovo. "Rád."

**

3. 4. 2010

Na třetí kolej přijíždí vlak. Společně nastupujeme. Tiše vzlykám, lidi se po mně koukají a on… On mě nesmí ani obejmout. A já ho vlastně chápu.

Když už sedíme, vyslovuji jeho jméno a snažím se přestat plakat.

"Copak?" ptá se starostlivě.

"Tvoje holka..." už zase brečím naplno. Nechápavě se na mě kouká. Kývnu proto hlavou: "Tam.."

"Já o ní vím."

"Tak proč za ní nejdeš??" zajímá mě.

"Ty mě teď potřebuješ více."

**

15. 10. 2010

"Ptáš se, jestli tě mám rád? Ano, mám tě rád!"

"Pozdě..."

**

Byla jsem pro něj důležitá. A asi ještě pořád po těch letech jsem. I když jsem na něj byla hodněkrát sprostá. Měl se mnou svatou trpělivost. Musel ji mít. Věděl, že mě zničil. A to, že jeho slečně nevadilo, že se mnou řeší mé problémy, místo toho, aby si přisedl k ní, z ní v mých očích dělá anděla. Nestalo se to totiž jenom jednou...

**

Koukala se jak z hrnku, který měla položený před sebou stoupala horká pára. Že prej budou kamarádi. Zasmála se. Kolikátý čaj už to dneska pila? Že prej není ta pravá. Tak je asi levá no - na celou lásku. Ušklíbla se. Ovocný s malinovou šťávu. Bez cukru. Že prej ji měl rád dokud se nezměnila. Pousmála se. Tak proč po ní jako chtěl, aby se konečně chovala rozumně?! Žlutý hrníček Jihlavanka. Zamilovaná? Ne! Tak jaká? Blbá! A naivní. Tak strašně naivní... Že prej ji nikdy neublíží a kdyby jo, tak ji to bude bolet jen chvíli. Tak proč už týden nechodí do školy a měsíc jí tečou slzy?? Že prej chce být psycholog. A ona má navštívit teď kterého? Toho v jejich městě nebo radši v tom jiném? Asi zajde za tím školním. A nebo se rovnou může vypovídat z toho všeho jemu. Usrkla z čaje. Že prej by ji poslouchal. Tomu už nevěřila. Že prej mu na ní pořád záleží. Hlavně že ji ani nepozdravil. Že prej se na ni ptal, jak se jí dařilo na plese. Čaj už tak horký nebyl. Bylo skvěle. Hlavně v těch chvílích kdy se venku opírala o dveře, aby nezačala zvracet. Ne z alkoholu. Z něho! Ještě líp bylo, když se sesypala na židli přímo před jejím třídním, který se objímal s manželkou. A ona řekla: "Nemůžu!" ... a nemohla. Že prej si to na tom plese určitě užila. Užila by si to. Kdyby.. kdyby na něm nebyla tak závislá. Ale začít bulet, když se ji dotkne jiný kluk, který se jmenuje stejně jako on, je přehnané. Že prej ji to časem přejde a bude zase dobře. Debilní klišé...

**

Pořád nejsem schopna jeho jméno vyslovit. A možná se to vlastně ani nikdy znova nenaučím říkat. Ale už aspoň nezvracím, když se v televizi zmiňují o britské královské rodině.

**

Někdy se prostě jen tak potřebuji vrátit do minulosti, abych si mohla cenit toho, co mám v současnosti. Někdy je mi prostě jenom smutno. Někdy jsem prostě jenom ta holka, která vyhodila 30 kilo papírů ze své minulosti a nechala si jeden. Ten, na kterej mi kdysi napsal dvě věty referátu... Protože ve své minulosti jsem neměla nikoho, na koho jsem se mohla takhle spolehnout. Ani nikoho, kdo mě takhle dokázal trápit. A někdy prostě jenom potřebuji vidět, že stále víš, kdo jsem...

"Rád."