Ten pokoj

Stát v TOM pokoji.

Více méně na den přesně před osmi lety tam byla poprvé.

Diskotéka, pár nevinnejch pohledů.

Tančení, přisednutí ke stolu a povídání do půlnoci.

Druhý den od rána pokračování.

Hned ji vzal domů.

"Víš vůbec jak se jmenuju?"

"Můžu hádat. Tata ti říká Mates, ale ptáčci cvrlikali, že Martin."

A protože jeden byl z jižní Moravy a druhá že Slezska, povídali si spolu anglicky. Česky si nerozuměli.

Letní lásky su tie najkrajšie.

A tak už následovaly jen hodiny líbání přerušované klepáním na dveře, kdy jim nosili jídlo.

Nejlepší rodiče. Kteří se rok na to rozvedli.

Po roce přijel znova.

Pořád líbal stejně dobře.

Našel si holku a jí to nevadilo.

Začala chodit s jeho nejlepším kamarádem.

Další tři roky v TOM pokoji strávila hodně času.

Hodně toho vypili.

Jeho tatovi to totiž nevadilo.

Bydlel už sám.

Společnost měl rád.

V TOM pokoji oslavovali veškeré silvestry, hodně narozenin...

Pak se ona rozešla a už tam nemohla.

Prioritní zůstal nejlepší kamarád a ona musela jít stranou.

A teď se do toho pokoje podívala zase.

Miliony pocitů.

Šťastných i neveselých.

Deja-vu.

Vzpomínky.

Pokusy o vaření v kuchyni.

Tisíce fotek už dávno z paměti sociálních sítí vymazaných.

Odpalování petard.

Stovky vypitých piv.

Tisíce vykouřených cigaret.

Skinheads.

Pokoj už dávno není rudý.

Na podlaze už by se nemohly válet všechny ty střepy, které svým způsobem opravdu přinášely štěstí.

Prastará televize už dávno nonstop nehraje v rohu a na oknech jsou zase záclony.

Ženská ruka nové manželky promluvila zřetelně.

Už to není ten pokoj, ve kterém prožila podstatnou část svého dospívání.

Už to není dům, který spíš vypadal, jako by žádného majitele neměl.

Už to není dům, ve kterém vtip: "Tati, kde máme psa?" "Neptej se a jez ten guláš." Nebyl vtipem.

A přesto byla šťastná, že se tam mohla podívat.

Konečně tím mohla definitivně uzavřít jednu kapitolu svého života.