servírka

Někdy si člověk oblíbí jiného člověka, aniž by k tomu měl rozumný důvod.

Možná je to tím, že se ve mně probouzejí nějaké mateřské pudy. Možná tím, že když mi bylo 18, byla jsem stejná. Možná tím, že miluji upřímné lidi. A možná to nemá žádný racionální důvod, a já jsem prostě blázen.

Kromě genu učitele mám v těle taky geny hospodského, servírky a kuchařky. On totiž otec u toho učení vydržel asi tak dva roky... Pak se nejspíš začal řídit heslem: "Škola není žádná hospoda, abychom v ní každý den vysedávali!" A přesedlal právě do tohoto oboru. A ačkoli mě nikdy nevychovával, ty geny tam jsou. Navíc od rodičky jsem zvyklá na to, jak se mají chovat servírky a jak má chutnat dobré jídlo. Proto jsem v restauracích zvyklá na nějaký standard. Úsměvy, milé chování a chutná jídla. Když to nemám, většinou jsem naštvaná.

Nyní se mi však přihodilo něco tak vymykajícího se, na co nešlo reagovat jinak než tím, že jsem si tu dívku zamilovala.

V našem penzionu jsme byli jediní dva "normální" hosté, ostatní měli svůj catering, tak aby pro nás nemusel náš známý vařit, poslal nás o pár penzionů dál. S tím, že zná kuchaře a že to jídlo je fakt skvělé.

Přišli jsme do hospody, venku plno, uvnitř nikdo. Za chvíli přišla mladičká servírka. Na zubech rovnátka, na ruce tetování. Na první pohled rebelka. Punkerka. Vyloženě pěkná holka. Neříkala žádné: "Dobrý den, copak si dnes dáte? Můžu vám doporučit..." S nuceným úsměvem. Naopak. Přišla, ve tváři žádný výraz a řekla: "Brej." Na stůl hodila jídeláky a pokračovala: "Pití?" a odešla. V přesnou chvíli odhadla, kdy máme jídlo vybráno, přinesla nám pití a rozhovor pokračoval: "Vybráno?" "Ano, dáme si X a Y." "Mhm." A odešla. Během doby, co jsme jedli do hospody přišla její máma. Že to je matka s dcerou jsme jistili až po větě: "Stojíš za hovno, mami. Fakt stojíš úplně totálně za hovno. Zas seš ožralá." Ač to bude znít divně, říkala to s láskou. Žádné řvaní nebo výčitky. Normální konstatování pravdy. Na mamince totiž musel vidět i neznalý člověk, že je to chronická alkoholička. A možná přesně tohle byl ten okamžik, kdy jsem si ji zamilovala. Holka jí to prostě řekla upřímně.

Druhý den jsme se zdrželi v ZOO, takže jsme po cestě volali, jestli nám ještě uvaří, když přijedeme až později večer. Kuchařem nám bylo řečeno, že do devíti vaří určitě. Takže jsme z vlaku běželi, co nám nohy stačily, abychom těsně po osmé to jídlo dostali. Servírka si nás už pamatovala, takže naprosto přesně věděla, jaké chceme pití, aniž by se ptala. Jídlo jsme dostali vlažné, rázem přišel kuchař, vyvalil se doprostřed hospody a pustil si v televizi Ohnivé kuře. Ano, oni sice vaří do devíti. Ale pouze během reklam.

Třetí, pro nás poslední, den, jsme změnili působiště a sedli si pro změnu ven. Vzhledem k tomu, jaké dýško jsme slečně dva předchozí dny nechávali, vyšla ven a její neutrální tvář se rozsvítila nehraným úsměvem. Samozřejmě než si to uvědomila, pak zase nahodila ten její punkerský poker face. Když nám donesla příbory zabalené v ubrousku, omylem jí vypadly z ruky, rozbalily se a spadly. Holčina je zvedla se slovy: "To je v pohodě." A já dostala neuvěřitelný záchvat smíchu. Tak jako ano, bylo to v pohodě, příbory spadly pouze na stůl a lavičku, ne na zem. Jenže bych čekala opravdu jakoukoli reakci, kromě této. Kladeňáček seděl a nechápal. Když jsme dojedli, museli jsme na obsluhu čekat přesně 20 minut, než jsme mohli zaplatit, za což se nám pak omluvila. To byla fakt nejdelší věta, kterou jsem od ní za celou dobu slyšela. I přesto si ode mně vysloužila o dost víc peněz, než by si reálně zasloužila.

Určitě máme v plánu se někdy ještě v té oblasti ukázat. Česká republika je krásná a skály ještě více. Navíc pro člověka, který miluje Jiráska a má možnost vidět tu přírodu, o které ve svých knihách píše. Dala jsem si však podmínku, že než si objednáme termín, chci vědět, jestli zrovna v to datum obsluhuje tato dívka.

Ta její bezprostřednost, puberta, přístup, kterým dává najevo, že má všechno na háku, by mohly odradit většinu zákazníků. Mě však naopak dostala. A nejvíc asi ten úsměv a zamávání než nám přinesla poslední den jídelní lístky. Ta pravá radost. A taky to, že se s tím v té hospodě vůbec neserou a pořád vypisují účtenky ručně, i když už dávno mají běžet v běžném režimu EET. Rebelie proti všemu a všem.

Takže až příště uvidíte takovou servírku, prosím vás i za ni, dejte jí to dýško. Aby viděla, že ta práce má smysl. Že je lepší dřít v hospodě než chlastat jako máma. Že lidi jsou hodní a dokážou ocenit i to, co je pro jiné samozřejmost. Protože každý si zaslouží lásku. A ještě víc ti, kteří ji doma neměli kdy poznat...