Den, kdy zmizelo slunce

Milý F.,

Nevím, jak přesně tento dopis začít. Je to už šest let, kdy jsme se spolu neviděli a já ani nevím, jestli si ještě vzpomínáš, kdo vlastně jsem. Co kdybych se ti trochu připomněla?

Pamatuješ si ještě, jak jsi přestoupil na novou školu, kam jsi musel dojíždět vlakem, a vždycky se kolem tebe na nádraží motaly tři holky, které se ti snažily nenápadně okukovat zadek a ještě víc nenápadně se u toho smály? Jedna vysoká, druhá štíhlounká a třetí malinká. Tak já byla ta třetí. Kdybys tak tehdy věděl, jaké urputné boje mezi kamarádkami probíhaly o to, která z nich si získá tvou přízeň…

Byla jsem ta malá slečna, se kterou ses po nějaké době začal bavit a den co den s ní jezdil vlakem. Do školy, domů, pravidelně. Byl jsi ten, který mě snad stokrát zachránil, když jsem udělala krok do cesty, aniž bych se rozhlédla okolo. Byl jsi ten, kdo mě tahal z kolejiště, když jsem do něj spadla. A byl jsi ten, kdo odešel z hodiny dřív, když jsem se bála jít na vlak sama…

Milý F., byl jsi můj anděl strážný. Vzpomínáš si? Byl jsi chlapec, který mi každé ráno v 7:15 rozsvítil úsměv na tváři tím, že mi v přeplněném vlaku držel místo k sezení. Byl jsi mé slunce, které svou přítomností pohltilo všechny stesky a problémy. Byl jsi nedosažitelná hvězda, která svítila tak jasně, že na ní každý mohl oči nechat. A přitom jsi byl obyčejný kluk se třemi mikinami, které střídal podle nálady. Červená, žlutá, zelená. Byl jsi jako květina, která provoní letní ráno. Byl jsi vrba, která vždy věděla, co říct. A přitom jsi byl tajemný a nikomu jsi o sobě nikdy nic neřekl.

Vzpomíná na to všechno?

Už je to skoro šest let, kdy jsme se viděli naposledy. Existuje snad stylovější rozloučení než zahrát na klavír skladbu Hallelujah a bez dalšího slůvka odejít? Ten den jako by slunce zmizelo. A trvalo dalších několik let, při kterých jsem se snažila rozehnat mraky a slunce zase najít. Neříkám, že se mi to nepovedlo. Samozřejmě, že povedlo. Ale v poslední době se v mém životě začínáš zjevovat znova. Všude kolem mě jsou tvá videa z youtubu, webovky, fotky… A té malé holce, která ti před devíti lety očumovala v jednom zimním dni prdel a smála se tomu tak, že by ji slyšel snad i hluchý, chybí ty dny. Dny, kdy jsme hráli hru: "Dělám, že jsem blbá a ty mi vysvětli, co to je cesta, co je to sloup nebo co to je vlak." Chybí mi ty dny, kdy jsem se na tebe koukala tak nenápadně, až jsem ve vlaku spadla přímo na WC a tvůj kamarád to "velmi ohleduplně," ale přitom trefně, okomentoval výkřikem na celý vagón: "Tak ta je v hajzlu."

Už je to všechno neskutečně dávno. Uteklo mnoho času. Čeladenka za tu dobu už dávno odplula kamsi do moře. Oba dva jsme dospěli a z těch pubertálních "já" v nás moc nezbylo. Ale stejně mi to nedá. Za měsíc bude v Dobré pouť, nezopáknem si to, Pražáčku? Protože ten den "šme še pobavili, jako vravja na vychodze" pokud si ještě vzpomínáš. ;-)

Snad už jsi na mě nezapomněl úplně...

Měj se hezky,

zdraví tě

Víla