Bzzz

Možná jsou chvíle, kdy je dobré vytáhnout něco z minulosti a snažit se to napasovat na přítomnost.

Možná jsou chvíle, kdy je to naprosto bláhové.

A možná jsem pořád jen stejně hloupá jako tehdy.

Ale já to sem musím dát.

Abych za dalších X let věděla, jestli už jsem se někam posunula, nebo je to pořád stejně špatné.

"Teď už mě na cestách nepotkáš," řekl jí hned po gratulaci k řidičáku.

"Tebe bych stejně přejet nemohla. To bych si musela vyčítat," konstatovala pravdu.

"Vyčítat? Proč? Smetla bys dvě mouchy jednou ranou," chtěl popichovat.

"Jak to myslíš? Ty jsi moucha?" nechtěla se hádat. Kdyby chtěla, tak by mu řekla, že by ho přejela s radostí. Je jen na vašem uvážení, jestli by v tu chvíli lhala nebo říkala pravdu.

"To neřeš," smál se.

"Dobře jak chceš. Budu si o tobě myslet, že jsi moucha," udělala si z toho na truc svůj špatný závěr.

"Masařka, obyčejná, nebo nějaká jiná?" zajímal se.

"Neměl bys vědět spíš ty, jakou mouchou se cítíš být? Ale podle mě jsi specifický druh. Otravuješ podle nálady, popolítáváš, snažíš se o to, aby o tobě jiné mouchy nic nezjistily."

"Ještě bych k tomu něco dodal. Ale radši ne. Máš pravdu, jsem dosud nepoznaný druh."

"Vezme si ta moucha své tajemství do hrobu, nebo ji můžu poznat?" zvážněla.

"Jo, tak to nevím."

"To je škoda."

"To víš, některé mouchy jen tak létají, bzučí a nic nepoví. A jiné mouchy jsou zase občas na zabití. Jen tu plácačku vzít, jeden jediný pohyb udělat a…byl by klid."

"Jo, jenže se k sobě musí chovat přizpůsobivě, pokud se nechtějí hádat."

"Co k tomu víc říct?" ptal se.

"Nic. Snad jen to, že mi připadá pitomé bavit se tady s tebou o mouchách," řekla pravdu.

"Ale Vílo, se mnou se můžeš přeci bavit o všem…" ukončil tuto část rozhovoru. A donutil ji zase o něm uvažovat. Sakra.

...

Měl pravdu. Vždycky. Ať řekl sebevětší pitomost, pokaždé to byla pravda. Nevím, jestli neumí lhát nebo nechce, ale moc dobře ví, co má říkat, aby to byla skutečnost. Mohla jsem se s ním vážně bavit o všem. Jen jsem se nesměla ptát. Když nekladu otázky a klade je on, bavíme se spolu v pohodě a všechno je skvělé. Jen musím mít trpělivost mu na ty otázky odpovídat. Třeba se mi to jednou vrátí. Třeba… Třeba se jednou neudržím, koupím si plácačku a tu otravnou mouchu zabiju. Kdoví…

A stejně to funguje i po těch šesti letech, co jsme spolu nepromluvili.

Proč tak dlouho? Možná trochu z trucu, ze strachu, ale i z touhy zapomenout na sebe.

Kdoví, kde byl ten pravý důvod.

Ten úplně nejvíc pravý.

Nejspíš to bylo v tom, že jsme oba od toho druhého chtěli něco, co nám ten druhý prostě dát nemohl.

Ale pořád je to stejné.

Jako bychom tenkrát usnuli a probudili se dnes.

Pořád ví moc dobře, co kdy má říct.

Stále se můžeme bavit o všem.

Ovšem pokud se ptá on.

A vlastně by mi to ani nemělo vadit.

Dnes ani tehdy.

Je přeci super, když mě konečně někdo poslouchá...