Magistra

Došla jsem na konec své jedné cesty. Ta pouť trvala osmnáct a půl let. Je to dlouhá doba, která však stála za to. Minulé pondělí se ze mě stala paní magistra. A celý týden jsem doháněla spánkový deficit, takže jsem neměla čas ještě ani pořádně slavit a ani se s tím tady pochlubit.

Jsem na sebe hrdá. V tomto okamžiku jsem přeskočila vzdělání všech v mé rodině o několik stupňů. Všichni široko daleko mají výuční list. A tak si myslím, že mám právo na to být na sebe pyšná.

Ve školce jsem byla ta, kterou "kam postavíš, tam najdeš". Na základce jsem byla "ta ošklivá holka, jejíž matka dělá děsně podřadné povolání, jezdí starou škodovkou sto dvacítkou, a nikdy neviděla svého otce". Na gymplu jsem byla "ta, co kazí třídě průměr, a je tedy velice naivní, že se hlásí na školu, kam berou každého sedmnáctého". Až na vysoké jsem byla ta, která si našla sobě rovné kamarádky. Ale úplně celou dobu jsem byla ta tvrdohlavá holka, která když si něco umanula, šla si za tím i přes všechny překážky.

A tak jsem se krůček po krůčku přibližovala až ke státnicím. Tak si říkám, že bych sem mohla ten průběh rozepsat, abych vyděsila všechny ty, kteří budou státnicovat kdykoli v budoucnu. :D

---

Jsem Víla. To znamená, že jsem křehká a něžná. A tedy ubrečená, kdykoli cítím nespravedlnost. Za těch pět a půl let jsem byla vyhozená asi jenom ze tří ústních zkoušek. Po dvou z toho jsem brečela. U jedné, protože jsem ten předmět nechápala a nebudu se v životě živit ničím, co by s ním byť vzdáleně souviselo. A proto jsem brečela spíš ze zoufalství, že ty kecy budu muset do hlavy cpát ještě jednou… A podruhé, protože jsem nechápala, že mi ta "babizna" nedala zkoušku jen proto, že mám angínu a nerozuměla mi, co odpovídám. Odpovídala jsem správně!!! Ta třetí zkouška, ze které jsem vyletěla byla proto, že jsem nechápala, co po mně ta věčně se usmívající učitelka chce. A to jako vůbec. Zkouška alá čti mi myšlenky.

No, a tak jsem se jednoho letošního dne dozvěděla, že u mé komise bude právě "babizna" a paní "směju se za všech okolností". Jako třetí jim kryla záda ženská, kterou jsem nikdy neviděla, ale pověst mrchy se s ní táhne daleko a všichni ví, že chce detailně znát věci tak, jak jdou v knížkách po sobě. Takže jsem šla ke státnicím s tím, že se jenom podívám, jak to vypadá, a půjdu tam znova v červnu.

To zní hodně odlehčeně. V reálu jsem celý leden strávila v knížkách, psala si výpisky jako blázen a udělala jsem si asi 500 malých barevných lístečků, na kterých byly detailně rozepsány všechny okruhy a podotázky. Jestli státnice dám mi však opravdu bylo jedno, protože do června bych stále studovala zadarmo a věděla jsem, že se to na ten druhý pokus naučím pořádně. A že rodička bude ráda, když to dám, ale když to nedám, nebude se zlobit, protože bude mít i pár dalších měsíců nějakou tu úlevu na daních.

Den před státnicemi jsem spala asi tři hodiny. Usnula jsem o půlnoci a ve tři už jsem byla vzhůru vynervovaná, abych nezaspala. Do toho mě bolel (bolí) levý bok, doma pracovně nazýván "zlomené žebro" (…protože zrovna tyto dva týdny musí mít můj doktor dovolenou, že…). Při každém pohybu jsem se tedy málem zbláznila, nacpaná v pouzdrových těsných šatech tím tuplem.

Jak už přezdívka Víla napovídá, jsem v pořadí ke konci abecedy. Proto jsem celou dobu koukala, jak všichni vysmátí chodí domů jako magistři… A já čekala. A čekala… A čekala… Díky bohu tam se mnou byl Kladeňáček, protože jinak bych z toho stresu (a bolesti) nejspíš utekla. Všechny komise posílaly domů paní a pány magistry. Až do chvíle, kdy jsem dovnitř měla jít já. Dívka abecedně přede mnou uvnitř byla hodinu. Vyšla. A já se dozvěděla, že nedala ani jeden ze tří předmětů. Což jistě chápete, že velice zvedne sebevědomí. V té chvíli už byla jedna odpoledne, já ještě nejedla a celá chodba již byla prázdná a já čekala na vyzkoušení jako jediná!

Dovnitř jsem šla s tím, že teda nazdar, přijdu v červnu, a už jsem neměla ani energii snažit se usmívat, takže jsem se naplno šklebila. Paní "věčně vysmátá" mě uklidnila tím, že chápou, že čekání je hrozné, a vezmou na to ohledy. A přišlo samotné zkoušení.

Mohla jsem si vybrat, kterým předmětem/zkoušejícím chci začít. Vybrala jsem si tedy paní "vyjmenuj seznamy věcí". Když mi dala otázku, jaké znám poruchy řeči, měla jsem v hlavě tak vypatláno, že jsem vyjmenovala všechny totální blbosti, které psali pod čarami v učebnicích, ale zapomněla jsem na tu nejznámější. Koktavost. Naštěstí mě k tomu nějak dokopala a byla jsem schopna odpovídat na všechny otázky, které mi kladla. Nutno dodat, že se mě fakt musela ptát jako debila. Ale zkuste si být od tří ráno vzhůru, od devíti netrpělivě čekat, nejíst, mít kašel, při každém zakašlání umřít na bolest v boku, a pak myslet inteligentně… Dále mi položila ještě jednu otázku, tu už jsem uměla lépe, takže to šlo.

Přišla na řadu "babizna". Doteď nechápu, kde přišla na tu otázku, kterou mi položila, protože v okruzích vůbec nebyla. A vlastně mě zkoušela úplně z jiného předmětu. A vlastně mě zkoušela takovým tím způsobem, který z duše nenávidím.

Babizna: "Jaký je rozdíl mezi starší a novější teorií XY?"

Víla: "Nevím."

Babizna: přikyvuje na souhlas… mlčí… po třech minutách se ptá znova: "Tak si představte, že jste nasedla do stroje času, který vás dovezl do roku 1900, jak vypadala teorie X a jak teorie Y?"

Tak jako upřímně. Fakt někdy někomu pomohlo nasednou v duchu do stroje času, když odpověď na tu otázku prostě NEVĚDĚL?!?!?! No vzhledem k tomu, že odpovědi na její otázky byly opravdu tristní jsem myslela, že ten předmět jsem fakt nedala. No kupodivu se slitovala…

Jako poslední mě zkoušela paní "věčně vysmátá". Její úsměv mě výjimečně uklidňoval, otázkám jsem rozuměla, protože se opíraly o mé práce, které jsem ke státnicím vypracovávala, takže z tohoto předmětu jsem nakonec dostala nejlepší známku a to B. I když jsem se jí ironicky nejvíce bála.

Po vyzkoušení mě poslaly ven, pár minut se radily, a nakonec mě zavolaly zpátky dovnitř. Více méně jsem přestala poslouchat po první větě, kdy mi paní "vysmátá" řekla, že jsem to dala. To pro mne byla nejdůležitější informace. Dál můj mozek už neměl moc kapacitu.

Takže jsem s radostí vyšla ze dveří, dala pusu Kladeňáčkovi už jako "paní" a šli jsme se najíst do KFC. Protože jako dítě jsem nikdy ve fastfoodech jako je třeba Mekáč nebyla, když tam ostatní slavili své narozeniny. Je tedy lepší místo, kde bych měla oslavit, že už jsem velká ženská?* :) Není!

A takhle jsem došla na konec jedné cesty. A teď začíná ta nová...

Jo a ještě na závěr. Jsem na sebe hrdá ještě kvůli jedné věci. Včera mi, jako každého šestého, přišly alimenty. Tak jsem je s velkým gestem poslala zpět. Že děkuji, ale už je nechci. Když měl celých 24 let 21 let (první tři roky se soudil, že mě nechce - jsem jedno z mála dětí, které bylo na testech otcovství s jedním mužem rovnou několikrát - kupodivu vždycky vyšlo, že jsem opravdu jeho, za to mu utrácet nebylo líto), takový hrozný problém těch pár stovek posílat, tak se s nimi momentálně může třeba zadusit radostí. Ale já už je nechci. Tady za tím koncem cesty totiž rovnou pálím mosty.

* O té velké ženské bych pochybovala. Jedné člence rodiny, která má 16letého syna a další dva mladší kluky, se právě stala příhoda, že po ní v obchodě chtěli občanku, když si kupovala víno. 18 už jí bylo dvakrát. Být velká je relativní.