Nebe, peklo, ráj

_{Se mi smazal poslední článek. Sám od sebe... Ale pohoda...}

Poslední roky už jsem tě moc nevídala.

Nebyla jsi pokrevní teta. Byla jsi manželka rodiččiného bratra. Ale měla jsem tě raději než jeho.

Není teď pravá chvíle na to, vyčítat, co všechno jsi udělala špatně. A že toho bylo.

Teď je ta pravá chvíle na to, vzpomenout si na to, co v tobě bylo dobré.

Protože nikdo si nezaslouží zemřít, když jeho dítě nemá ani osmnáct.

Protože nikdo si nezaslouží zemřít tak mladý... Po čtyřicítce...

Protože mi ta zpráva vyrazila dech a asi mi chvíli bude trvat, než ho zase popadnu.

Když jsem byla malý prcek, bydleli jste u nás. Ty a strýc.

Upřímně, já si vůbec nevybavuji, že by se On o mě kdy staral, pokaždé na mě byl hnusný a to mu zůstalo doteď.

Ale tys byla jiná.

Možná to bylo tím, že jsi nemohla mít vlastní děti a než ti pomohli lékaři a narodila se ti Nyní Sedmnáctiletá, byla jsem já to jediné dítě, které se na tebe denodenně smálo ve tvém malém pokoji.

Byla jsi mladší než moje rodička.

Rozpustilá. To slovo mi naskočí v hlavě jako první, když se snažím vybavit si tě.

Naučila jsi mě hrát mnoho her.

Přesně si pamatuji, jak jsme hrály Nebe, peklo, ráj a u toho jsme si zpívaly stejnojmennou písničku Věry Martinů.

Kolik mi bylo? Čtyři? Pět? Víc určitě ne.

Když se zamyslím, přesně si vybavuji tvůj smích.

Úsměv s mezerou mezi zuby... A ty čertovské oči.

Nasmály jsme se u nějaké hry, o které ani nevím, jak se jmenovala. Jenom vím, že se na jednu várku papírů napsaly první části vět a na druhou várku zbytek. Pak se náhodně losovaly a vznikaly nesmysly.

Vědělas, že tím mě zaručeně pobavíš.

Byla jsi ta teta, které šly hádanky.

A zlomky.

Celou matematiku na prvním stupni jsi mi vysvětlovala právě ty.

A já z ní nikdy neměla horší známku než jedničku.

Tak dobrá jsi v tom vysvětlování byla.

Měla jsi trpělivost na ty mé slzy zoufalství. A chápala jsi, že se máš smát, když jako třeťačka říkám, že až se budu chtít cpát koláčem, sním ho celej, abych nemusela počítat žádné nesmyslné třetiny a poloviny.

Uměla jsi kreslit. Vyrábět všechny možné věci vlastníma rukama.

Dokud s tebou strýc žil, dostávala jsem k Vánocům knížky. Poté, co jste se rozešli, začala jsem každý rok dostávat pravidelně hrnek a čaj. Už tedy vím, že za těmi knihami jsi stála ty.

A i když už si to nikdy nepřečteš, chtěla bych ti za to poděkovat aspoň takto.

Nebe, peklo, ráj, nebe, peklo, ráj, já chci jenom zpívat si a hrát.

Nevím, jestli skončíš v nebi.

Svatá jsi nebyla.

Ale vím, že je to hrozně brzy...

A celé odpoledne někde v koutku duše čekám, až někdo zavolá, že se spletli, a že jsi to nebyla ty...

Nebe, peklo, ráj?

Měj se tam pěkně.

Teto.