Keď všetko sa krúti a život sa rúti...

Byl to náročný týden.

Nejdřív teta. Pak akutní operace dědy, který nesmí pod narkózu. Na to zpráva, že bratranec, reprezentant dorostenců v požárním sportu, musí přestat úplně sportovat, kvůli srdeční vadě.

A do toho všeho Víla musela obhajovat diplomku. Ideální podmínky to nebyly, ale zvládla jsem to. A myslím si, že jsem to zvládla velice dobře, protože navrhované C jsem vytáhla na krásné písmenko B. Aniž bych se o to jakkoli účelně snažila. Nikdy mi o známky nešlo. Záleží mi jenom na tom, abych nějak prolezla. A vlastně to vždycky šlo na konci roku poznat... Tím lepší z toho mám pocit, že jsem bez problémů (no dobře, se vztekáním, rozbitím notebooku, skoro rozchodem) zvládla napsat bezmála 150 stránkovou diplomku tak, že mě pochválili, že jsem velice pečlivá. To vždycky zahřeje na duši.

Dědova operace taky dopadla dobře. Ono už to volání sanitky dopadlo velice dobře, protože když volá holka, jejíž hlas zní v telefonu tak na třináct a řekne: "Já jsem doma sama s dědou, kterému je hrozně špatně." Tak je jasné, že sanitka přijede do pěti minut... Anesteziolog poté zvládl vymyslet variantu, jak operovat, aniž by se musel děda uspat a podstupovat zbytečné riziko. Je to přesně týden a dneska jsme si ho už přivezly zpátky domů. Ale jedna věc mi připadá naprosto absurdní... V našem kraji je chřipková epidemie. Proto jsou v nemocnici zakázány návštěvy. Aby náhodou někdo něco nechytnul. No tak bohužel. Děda sice už nemá kýlu a může chodit, za to má horečku a nemůže dýchat. Když jsme si ho vyzvedávaly, byl ten důvod jeho nachlazení jasný. Veškerý personál byl totiž nemocný na první pohled. Já chápu, že si nemůžou všichni vzít nemocenskou, ale když vidíte ošetřovatelku, která pčíkne na celou chodbu a ani si nezakryje pusu... Tak si prostě říkám, že ty návštěvy nám mohli klidně povolit.

Teď mi chybí už jenom pár dnů do státnicových zkoušek. Musím se naučit celkem 92 okruhů ze tří předmětů. Mám ve všem systém, takže mi to vychází na šest otázek denně. Neustále piju energeťáky, které jindy neochutnám, jak je rok dlouhý. Do toho se cpu čokoládou. Baštím jednu za druhou. Tak se asi můžu začít modlit, abych se vůbec vešla do šatů za ty dva týdny. Jenže správná životospráva je momentálně to poslední, na co myslím. Z toho jak si pořád píšu výpisky už neumím gramatiku. Nafackovala bych si, když po sobě cokoli čtu. Aspoň že Kladeňáček mě teď drží, abych úplně nezešílela...

Čas je relativní. Dva týdny na učení je děsně málo. Ale za dva týdny mi spadne kámen ze srdce. Buď to dám a bude to super, nebo to nedám a budu mít zase půl roku klid. Už jenom vydržet ty dva týdny... A pak jupi jej na pracák :-D