Byla v deváté třídě. Prospěla s vyznamenáním. Jako už tolikrát předtím. Bylo předurčené, že má mířit na gymnázium. Stejně asi jako dalších deset lidí ze třídy. Věděla, co chce dělat a že je k tomu potřeba vysoká škola. Ale přesto nechtěla jít tam, kam šli všichni. A tak zvolila kompromis. Gymnázium ano. Stejné město ne. A tak jako jediná dojížděla dvacet kilometrů. Protože by další roky s nimi nepřežila... Protože si doteď živě pamatovala okamžik, kdy se rozhodla pro dojíždění. Bylo to po větě spolužačky, která jí říkala: "...No a jeden týden nás bude do školy vozit můj táta a druhý týden tvoje máma!" Protože nechtěla, aby někdo její život plánoval za ni. Protože na to byla moc sobecká... Byla ve čtvrťáku. Už dávno neměla vyznamenání. Vlastně už dávno netušila, jak na vysvědčení vypadá jednička. Dobře, dobře, dobře, dostatečně, chvalitebně, uvolněna, dobře, dobře... Pořád měla stejný cíl. Ale už zase přehodnotila město. Všichni šli do Ostravy. Tak se to očekávalo i od ní. Dal...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)