Starý blbec

Památník Lidice.

Dobový dokument, rozhovory s lidmi, kteří to přežili.

Jen proto, že byli malé děti.

Slzy na krajíčku.

"Vyrvali nás z náruče."

Procházka po pietním místě.

Zeď, u které je stříleli.

Dvě kulky do hrudi, jednu do hlavy. A jednu jen tak. Pro jistotu.

Základy kostela. Školy. Domů.

Sochy na počest dětí a matek.

Původní hřbitov.

Ani ten jim nebyl svatý.

Vykopali nebožtíky, zničili stromy.

Zbyla holá země.

A pak vztek.

Hrozný vztek na pána, který nechal své dva vnuky jezdit na kole po tom památném místě.

Po základech vypáleného kostela.

"Vám to přijde v pořádku? Nechat je jezdit tady? Když už nectíte zákazy, tak snad máte aspoň duši..."

"My jsme místní. Kluci si tady mohou jezdit jak chtějí. No přece je nenechám jezdit po cestě!"

A jen proto, že mě můj děda vychoval jako slušnou dívku, která si váží svých kořenů a má ke starším úctu, jsem spolkla to, že ... no dobře nespolkla, pro sebe jsem si stejně řekla, že většího kokota svět neviděl.

A pak jsem si usušila slzy...