Nejkrásnější místo

Celých 24 let žiju z intenzivních pocitů.

Z těch intenzivních chvil štěstí, lásky a naděje.
A takových pocitů se mi dostává sakra málo.
Ale jsou tady. Existují.

Třeba, když ho přemluvím, ať se mnou na jeden den jede do Prahy.

Zjistit, kde to vlastně skákal ten Šemík.
Když se z toho stane bojovka zjistit, kde bydlí Landa.

"Hele ta ho určitě taky hledá, má na zádech batoh s číslem 44."

"No a co. Má batoh. To já jsem tady ta největší fanynka! Žádná jiná holka nechodí s jeho jmenovcem!" ... "A co kdybys tam zazvonil, vytasil občanku a řekl, že děláš rodokmen a chceš zjisit, jestli nejste příbuzní?"

Fotila jsem si jeho auto.
Z uctivé vzdálenosti jsem koukala na ty škrábance od pitomých lidí, kteří neví, že na ženskou a na auto se nesahá.
Hroutila jsem se z představy, že mě od mého druhého nejoblíbenějšího muže dělí jenom pár stěn. (První je Kladeňáček, samozřejmě.)
Možná, že by to se mnou opravdu seklo, kdybych ho v tu chvíli viděla.

Pocit štěstí. Lásky. Bláznovství. Naděje. Opravdu upřímný úsměv a smích.
Zjištění, že by mi možná větší radost udělalo vidět jeho manželku. Protože kdybych byla lesbička…

Nejspíš jsem před těmi polskými turisty vypadala jako blázen, když jsem tam poskakovala jako malá holka, očumovala zvonek, a nahlas přemítala, jaká je pravděpodobnost, že ho zahlédnu na zahradě, že zrovna vykoukne z okna, nebo že se na mě aspoň kouká na kameře.

Zamilovala jsem si Vyšehrad. A ne jen proto, že tam bydlí oni.
Zamilovala jsem si ho, protože je tam nejméně turistů z celého hlavního města. Protože se tam psala historie. Protože tamní bazilika má nádhernou zvonkohru. Protože jsem na hřbitově našla Waldemara Matušku, Radka Brzobohatého a Karla Hynka Máchu. Protože tam jde slyšet pouze projíždějící vlak, jinak je tam božský klid. A přitom je to v centru.

Až jednou vyhraju tu Sportku, tak přesně tady chci žít.