Milionář aneb Víla v televizi

Byl konec února, když Kladeňáček na Skypu vyrukoval s větou: "Mám pro tebe návrh..." V očekávání nejhoršího jsem otevřela odkaz, který mi poslal. A začala jsem se úlevou smát. Byla to "jenom" přihláška do soutěže Chcete být milionářem. Nenapadlo by mě, že by mě tam přijali, ale řekla jsem si, že aspoň může být sranda. Podmínkou bylo, že to sama nevyplním. Buď mě přihlásí on, ať mám na koho svádět tu ostudu, nebo nikam nejdu. A tak Kladeňáček poctivě vyplňoval, hledal mou nejhezčí fotku a dával dohromady věty s důvody, proč se do soutěže hlásím. Všechno se mnou samozřejmě konzultoval, protože kdyby tam napsal nějakou ptákovinu, tak bych se na něj zlobila. Ale naštěstí mě opravdu zná.

Já jsem mezitím přemýšlela nad nápovědou na telefonu, ale zase tak těžké nebylo. V první sekundě mě napadla Baruschka a jsem jí vděčná, že mě s tím neposlala do háje, ale ještě jí to udělalo radost. Horší bylo vymýšlet ty další dva lidi. Ne že bych neznala dost vysokoškoláků, ale potřebovala jsem pokrýt ty znalosti, které já nemám a připadaly mi užitečné.

Čas ubíhal, asistentka se měla ozvat do deseti dnů a tak jsem výjimečně měla neustále zapnuté zvuky a netrpělivě každé ráno čekala zazvonění telefonu. Odpoledne už jsem to vzdávala a večer v to nedoufala vůbec. A tak zafungoval moment překvapení a u večeře mi ten mobil s neznámým číslem na displeji opravdu jednou zazvonil. No jenže byl večer, čekala jsem, že si třeba nějaká kamarádka změnila číslo a něco potřebuje. Z mobilu se však ozvalo: "Dobrý den, tady produkce pořadu Chcete být milionářem, mluvím se slečnou Vílou?"

Překvapená Víla tedy vyšokovaně odpovídala na otázky na tělo a pak i několik vědomostních otázek. Úplně v háji jsem pokládala telefon s tím, že někomu, kdo ani nevyplodí jméno svého nejoblíbenějšího herce a na otázku ohledně nejneoblíbenějšího jídla řekne že maso je fakt hnusný, ale jí ho, protože je to společensky očekávané, opravdu zpátky už nezavolají.

Vážně bylo překvapení, když jsem na praxi zrovna měla pauzu a volalo mi skryté číslo. Poznámka pro příště - neuškodí se trochu radovat, že jsem postoupila do rozstřelu. Má reakce bylo jediné slovo neutrálním hlasem. Dobře. Tak jsem si poctivě psala kam kdy máme jet, dotelefonovala jsem a první co jsem udělala bylo to, že jsem Kladeňáčkovi volala. Ale ne, že bych mu sdělila radostnou zprávu. Já mu šla celá smutná zavolat to, že máme problém, protože v den natáčení měl mít zápočet...

Zápočet se vyřešil, na praxi jsem se omluvila, nakoupili jsme oblečení podle návodu, že pastelová barva nic nezkazí, proměnili pár eur, a vyrazili jsme.

V autobuse jsme si chytili místo hnedka za řidičem a zábava mohla začít. A taky že jo. Museli jsme vyplnit jméno, zaměstnání a jaký vztah máme k naší nápovědě na telefon. Takže jsem se z Prahy do Rozvadova snažila zkontaktovat spoluhráče z onlajnovky, aby mi řekl, jak se do háje jmenuje to jeho povolání. Doteď nejsem schopná si zapamatovat, cože to vlastně dělá. Ale myslím, že stejně všem stačí říct, že nějaký druh ajťáka. A asi je v tom fakt dobrej. Taky jsem pak přišla na to, že jsem byla asi jediná, který jako nápovědu neměl nikoho z rodiny nebo ze školy... Jediná, kdo to před všema tajil.

A tak jsme jeli a jeli, na benzínkách všichni kouřili a kupovali si piva a nejmladší Víla si kupovala ochucené mléko a čokoládu. Další zábavou bylo hádat, kdo je soutěžící a kdo doprovod. Trefila jsem se tak v polovině případů. Smekám panu soutěžícímu, který po cestě vypil 14 piv a stále dokázal mluvit tak, aby mu šlo bez problému rozumět...

Další den jsme pro mne nehorázně ráno museli vstávat, abychom mohli přejet do studia. Až tam mi pořádně začalo docházet, kde to vlastně jsem, a že teda fakt budu na Nově. Nejvíc ze všeho se mi líbilo to, jak se o mě starali jak o princeznu. A to vážně. Všem šlo o to, aby soutěžící byli co nejvíce v pohodě. Takže když tam kolem mě lítali, aby mě nalíčili a učesali cítila jsem se v sedmém nebi.

Byla jsem v jednom z prvních dílů, takže jsem netušila, kdo je moderátor. A netušil to nikdo ze soutěžících. Jenom jsem od začátku říkala, že bych si fakt přála vidět Vašuta. Přišlo samotné natáčení. Sen se mi splnil. Protahovat to, že jsem moc pomalá na to, abych se dostala přes rozstřel asi nemá cenu rozpitvávat. (Ale jako 2 sekundy?! Vážně?! :D ) I přesto jsem si ten den náramně užila. Jenom mě na konci natáčení bolela prdel z těch extrémně nepohodlných židliček a málem jsem oslepla, protože po operaci mám pořád sníženou schopnost reagovat na světlo/stín a ty reflektory tam byly opravdu zabijácké, takže jsem na konci měla oči krásně rudé.

Odjeli jsme s Kladeňáčkem domů se slibem, že nikomu ani muk. Věděli to jen naše matky. Protože ať je vám kolik je, tak matce nemůžete zatajit, že jedete 700 kiláků daleko. Avšak ani ony nevěděly, jestli jsem se do horkého křesla probojovala nebo ne. Stejně se nebylo čím chlubit...

Pár týdnů jsme čekali, než se "můj" díl odvysílá. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak suprové rozhodnutí bylo nikomu se o tom nezmiňovat. Kdyby to všichni věděli, tak mi pak nechodí tak suprové smsky. Suverénně vyhrává znění: "Ty vole!!!!!!!"

Nikdo mi nic nemohl mít za zlé. Nikomu jsem nelhala, že jsem tam nebyla. Naopak, kdyby se mě narovinu zeptali, jestli se do milionáře hlásím, tak bych popravdě odpověděla. No je snad moje vina, že se mě lidi na takové věci běžně neptají? :D A taky bylo hezké, že mi dva učitelé napsali, že mi drželi pěsti. Aspoň jsem konečně nebyla v roli toho outsidera, co na gymplu nezvládal technické předměty, ale byla jsem za tu, co něco dokázala. Protože kdo z vás se může chlubit tím, že se jako největší stydlín z široka daleka překonal a šel do televize? :))