Dopis pro tebe

Už od dob, kdy jsem byla malinká, jsem tě moc nechápala. Všichni jsme bydleli v jednom domě, ale nepamatuji si, že bys někdy jen tak přišel a bavil ses s ostatními jenom tak. Pokaždé jen když byl nějaký problém.

Za to si dobře pamatuji, že to jsi ty, kdo mi pokazil Velikonoce. Ne jedny konkrétní. Všechny. Nikdy jsi nerespektoval, že jsem alergička. Pokaždé jsi přišel s jalovcem místo pomlázky a tím kusem stromu jsi mě mlátil tak, že jsem měla modřiny z alergie další měsíc. Tři dny jsme pak museli sušit matrace, protože jsi mě vodou polil vždycky už v posteli v šest ráno a dalších několik dnů jsme větrali tu nejlevnější kolínskou, kterou jsi s takovou radostí po mě lil. Po malém dítěti! Opravdu ti za to děkuji, posledních několik let trávím Velikonočních nedělí tím, že starostlivě zamykám celý dům, všechny pokoje, a barikáduji se ve svém pokoji, aby nešlo dveře ani vyrazit. Díky Bohu za to, že čtu hodně tlustých knížek, kterými se ty dveře, stůl, židle a klika dají dokonale podložit. A díky Bohu za to, že dokážu 12 hodin nejít na záchod…

Taky si skvěle pamatuji to, jak jsi mi pokazil některé Vánoce. Víš, děti v pubertě jsou citlivé. A já nebyla jiná. Opravdu jsem chtěla aspoň ten jeden den v roce mít dokonalý. Aspoň jeden. A víš jaké to je pro holku, kterou ve škole šikanují učitelé jen proto, že je moc "tichá", a když mimochodem ta učitelka je TVÁ kamarádka, a ty pak přijdeš o tom jediném dni, který chci dokonalý, když už se chystáme večeřet, a řekneš, že se svou dcerou budete nakonec na Štědrý den u nás? Najíte se, pochlubíš se tím, kolik drahých dárků jí můžeš koupit, a zas jedete pryč? A já dostanu jen sprcháč. A tím započne tradice. Já sprchový gel, rodička hrnek, který je týden před Vánoci ve slevě v Albertu. Už 10 let pravidelně. Jo, baví mě chodit ten týden před Vánoci po obchodě a hádat, který hrnek to bude letos. Ten nejlevnější. Trefím se vždy s naprostou jistotou.

Víš, je to dost ošklivé, když ti na mé narozeniny dám kus dortu, ty mi nepopřeješ, řekneš, že jsi zapomněl a že prý přijedete všichni večer… A další dva měsíce se neobjevíte.

Taky nezapomínám, jak ses mi jako malému dítěti vysmíval. Jak jsi mě ponižoval. Poučoval. Jak jsi po rodičce křičel, když mi dala napít coly jednou za rok na narozeniny. Jak jsi říkal, že chodím oblečená hrozně, ale sorry, to v tom roce 2003 byla móda nízké kalhoty a holé pupíky. Jak mi bylo 16 a tys mi čuměl do ICQ s kým si píšu a poučoval mě, že si nesmím psát se staršími kluky. Jak jsem odešla studovat do Brna a místo toho, abys mě pochválil, tak jsi řekl, když sis myslel, že tě neslyším, že konečně ta brněnská píča nebude doma nic rozkazovat. Přitom je to MOJE doma ne tvoje.

Ale ty očividně zapomínáš. Jak jsi mě poučoval a teď kvůli oblékání je tvá dcera každý druhý měsíc v nemocnici se zánětem ledvin. Zapomínáš, že jsi nám ji tady odložil, když začala chodit do první třídy a to my se do ní až do deseti let starali. A ty sis chodil do práce a nám dal každý měsíc pitomou tisícovku na jídlo, které u nás snědla.

Tohle by se dalo všechno pochopit. Ale dvě věci ti neodpustím nikdy v životě.

Když byla babička v nemocnici s rakovinou, tak my za ní jezdili každý každičký den. Bylo mi asi 13. Už jsem byla dost velká holka na to, abych chápala, co se děje. Každý den jsem ji i přesto povídala, jak se mi daří ve škole, jak je doma… Prostě všechno, jen aby nemusela myslet na tu bolest. Ty jsi tam každý den rozhodně nejezdil. A když jo, řekls mé rodičce, že dítě jako já by ji nemělo vidět v takovém stavu. Takže pokaždé, co ses uráčil tam přijet s námi, musela jsem čekat na chodbě. Místo dalšího dne, kdy jsem mohla být s členem rodiny, kterého jsem milovala a který miloval mne. Naprosto sobecky jsi mě obral o čas strávený s ní!!!!

Babička zemřela. A o dědu jsme se začali starat my. Děda je můj. Člověk, který se mnou jezdit na školní výlety jako nepedagogický dozor a všichni ho milovali. Ať jsme jeli kamkoli v republice, vždycky tam potkal a doteď potká někoho známého. A já ti nikdy neodpustím, že si takového člověka nevážíš. Člověka, který ač jen s obyčejným učňákem toho dokázal víc, než dokáže většina lidí s milionem titulů okolo. Neodpustím ti to, že tak sobecký, že upřednostňuješ tu svou Hvězdu, kterou znáš asi dva roky, a místo toho, abys sem za dědou přišel a pomohl mu, tak raději pomáháš ji. Neopustím ti to, že kdykoli potřebuje děda tvou pomoc, nejsi tady pro něj. Když teď o víkendu děda nutně potřeboval pomoci, byl jsi u ní. 10 km daleko. Nemohl ses ukázat tady. Do telefonu jsi řekl, že nemáš čas. A tak pokoj stěhoval můj 400 km vzdálený padesátikilový Kladeňáček. Pak se ukážeš, když je všechno hotové a okomentuješ to slovy, že to tak těžká práce nebyla. A neodpustím ti to, že jen co tě vidím tak se můj tep zvedá na 150 a já chytám záchvat... A neodpustím ti to, že jsem na tebe musela řvát před dědou.

Ale především... Neodpustím ti to, že jsem poslouchala dědu u toho, když mi říkal: "Nikdy jsem nečekal, že se o mě bude starat nevlastní syn, který mi celý život dělal jen ostudu a já mu musel dávat na zadek. Nečekal jsem, že můj vlastní syn mě takto zklame. Já jsem si ho tak rozmazloval a on se mi odvděčil takto."

Přeji ti to, že jsi největší rasista, kterého znám a tvá prvorozená dcera si vzala člověka z Asie. Mimochodem tělesně postižená dcera, kterou jsi odložil k prarodičům její matky místo aby ses o ní staral. Je ti dobrá až teď, když ti porodila vnuka. Tmavého vnuka. Doufám, že jednou, až se tvá milovaná druhá dcera odstěhuje daleko od tebe, uvědomíš si, že ses ke svému otci měl chovat daleko lépe… Protože doufat, že ti to dojde v blízké době, by bylo velmi naivní. A taková už nejsem.