muži

Vždycky jsem měla plno kamarádů. Byla jsem takový ten klučičí typ. Když jsem začala chodit s Kladeňáčkem, tak mě všichni ti kluci opustili. Do jednoho.

Vlastně dva z nich bych považovala za úplně ty nejlepší. Ten, s kterým jsem seděla tři roky na gymplu, a věděla jsem o něm všechno. A když říkám všechno, myslím tím úplně všechno. On nikdy nijak neřešil, co se hodí říkat a co ne. Ne, jako vážně. Úplně všechno. Cokoli si vzpomenete. A i to, co sami o sobě raději z hlavy vytěsňujete, protože se za to stydíte. I to jsem o něm věděla. On toho o mě věděl o trochu méně, ale stejně mě znal lépe než všichni ostatní.

Vždycky když byly školní výlety, spaly spolu na pokoji holka s holkou, kluk s klukem a Víla s Vojtou. V životě jsme spolu nic neměli. Ale i v tanečních jsme byli spolu, po školních akcích mě odprovázel na vlak. No špatně se to všem vysvětlovalo, že jsme vážně kamarádi.

Opustil mě. Zradil mě. Měli jsme naplánováno, jak spolu budeme bydlet, chodit kalit, jak mu budu dohazovat kamarádky. Jak spolu půjdeme na letošní MS v hokeji, které bylo v květnu…

Momentálně už o něm pár let nevím. Kdo ví, jestli jeho nejoblíbenější trenky jsou stále ty oranžové. Kdoví, jestli je ještě vůbec má. Je zavřený doma, tloustne, rodiči se nechá zapírat, a když se ho naposledy kamarádka doprošovala, kdy zase někam zajdeme, odpověděl, že tento měsíc už venku byl a nehodlá to opakovat. To skoro předčilo tu památkou větu, že hlasy v jeho hlavě jsou vtipnější než já. Uklidňuje mě, že jednou za měsíc blikne na facebooku a na tu sms jí přece jen odpověděl, takže očividně ještě nezemřel.

Kolikrát já tohle obrečela…

Druhý kamarád, ten byl fajn. Seznámili jsme se na pouťové zábavě, kde jsem byla bez brýlí, mžourala na podium a on si myslel, že ty vyzývavé pohledy házím na něj. Byl tady jen na prázdninách. To kamarádství bylo diametrálně odlišné. Prvních pár měsíců jsem si vůbec nebyla jistá, jestli se mi představoval jako Matěj nebo Martin. "Hej ty!" fungovalo spolehlivě. Naštěstí pak začala éra facebooku a já tak zjistila, že Martin bylo správně. Skinhead, co mě učil poslouchat metal, uměl dokonale líbat, i když byl pod parou, ze psa udělal guláš (doteď si nejsem jistá, jestli to vážně není pravda), a ojel každou, co měla kozy. A doteď jsem pyšná, že jsem mu odolala. :D Tímto bych chtěla poděkovat jeho tátovi, bratrovi, nevlastní matce i vlastní matce, kteří nás všichni úspěšně vyrušili.

Další prázdniny u nás už měl holčinu, se kterou je doteď. Padly jsme si do oka, já si začala s jeho nejlepším kamarádem a tak jsme nějak fungovali. Než jsem si našla Kladeňáčka, on mě nabonzoval bývalému, a tím jsme pro sebe navzájem nějak skončili.

Teď už mi ani neodpověděl na pozdrav, když jsme se potkali v obchodě.

Ostatní kámoši ti byli fajn taky, jenže takoví… Chlastací. Nic víc. Po těch se mi nestýská.

Jenže bych potřebovala zase nějakého takového pořádného kamaráda. Kterému sem tam řeknu, jak mě všechno sere, on řekne, jak štvou ženské jeho a bude to OK. Neumím své problémy v mužské oblasti řešit sama. Potřebuji chápat, jak nad tím uvažuje muž. A proto je mi fakt trapné, když musím otravovat jediného chlapa, kterého momentálně znám a relativně spolu vycházíme. Ale je to fajn, když si můžu pokecat s někým starším. Když mu můžu vyžvanit úplně všechno, co si myslím, a on mě neutěšuje, nerozveseluje, jenom mi říká svůj náhled na věc. A do toho to tlumočí Kladeňáčkovi do té jejich mužské řeči. A to co řekne on, zase tlumočí mě do té ženské řeči. Skoro bych už zapomněla na to, jak dokáží být muži racionální a tím mě uklidnit. Aspoň na chvíli. Než mi zase něco přeletí přes nos, já si vzpomenu na to, po čem tak hrozně toužím, a začne mi to zase být líto…