Dušičkově

Když jsem byla ještě maličká Víla, pamatuji si, jak si ze mě vždycky babička utahovala, že až jednou zemře, tak nás bude doma strašit.

A já nevím, jestli na duchy mám věřit nebo nemám. Jestli jsou nebo ne. Na tom se různí lidé stejně nikdy neshodnou.

Jen si chci nějak v hlavě sesumírovat, co se u nás v posledním roce stalo.

---

---

Babička zemřela na rakovinu před 11 lety. Všechny nás to doma dostalo. Trvalo to měsíc. Od okamžiku, co jsme pro ni volali záchranku, že jí není dobře, až po okamžik, kdy nám z nemocnice v šest ráno zavolali tu hroznou zprávu... Ale o tom tady psát nechci.

10 let se nic nedělo. Teda sem tam se nám otevřely samy od sebe dveře na verandu a sem tam se mi zamkly dveře od záchodu. Ale v takových situacích si člověk řekne: "Starý barák, no."

To pořádné začalo loni o Vánocích. Děda prohlásil něco strašně drzého na adresu babičky. Ale fakt drzého. To úplně vybízelo k tomu, že se něco stane. Ze sporáku ze zadního vařiče nám vyletěla poklička. Tím způsobem, že se zvedla přímo nahoru, pak letěla nad ostatními hrnci rovně nad podlahu, a tam spadla. Takovým tím stylem jako to bývá třeba v animáčích.

Smála jsem se, protože to sedlo fakt jak "hrnec na prdel".

Do září byl klid. V září však babi měla svátek. Den po tom jsem seděla na zahrádce restaurace s přítelem a kamarádkou a oba dva mohou odpřísáhnout to, co se stalo. Krásný sluneční den, větve se ani nepohnou. Na stole před námi láhev od pepsi, (moje) velká sklenička s takovým tím zpevněným dnem, aby se nepřevrhla, a talířek. Když jsme se chystali k odchodu, zvedl se u našeho stolu vítr a tu mou sklenici převrhl na zem a rozbil. Nic jiného se ani o milimetr nepohlo. To by ještě nebylo divné, vždyť se na podzim stává, že fouká vítr. Divný rozměr tomu dodalo to, co se stalo rodičce doma v ten samý okamžik. Připravovala oběd a u toho si v mikrovlnce ohřívala čaj jako to dělala již tisíckrát. Z ničeho nic se rozletěly dvířka mikrovlnky a čaj vyletěl ven.

Před pár dny bylo výročí, co tady babička není. Přijde mi divné říkat tomu výročí, ale nenapadá mě jiné slovo. Opět den na to si všichni poklidně sedíme ve svých pokojích a najednou z kuchyně hrozná rána. Měli jsme poskládané hrnce na lince, aby uschly. Jako jindy. Ty hrnce se odkutálely do úplně jiné místnosti! Normálně se rozkutálely za roh a přes práh.

Blíží se Dušičky. Tak se moc těším, co nám babička vymyslí teď. :-)

Já vím, že všechno z toho, co se stalo má racionální vysvětlení. Pára, průvan, stará mikrovlnka, nerovný povrch na hrnce, ... Je mi to úplně jasné. Jen se mi strašně moc líbí ten pocit, že smrtí to nekončí a že tady s náma pořád je a dohlíží na nás. Protože i když je to už 11 let, tak na ni myslím každý den a pořád se mi stýská stejně jako na začátku...