slunce vysvitlo

Radujme se, veselme se. Po úporných posledních dnech byla včera k vidění v Brně dívka s úsměvem od ucha k uchu, které své o dvacet centimetrů vyšší kamarádce v kuse opakovala: "Ty vole, já jsem dobrá. My jsme skvělé! Ty vole."

UKONČILA JSEM TŘEŤÁK!!! :)

Možná mě teď sice trošku mrzí, že jsem na pětiletém studiu a tedy si po tom tříletém týrání vyvrcholeném těžkými soubornými zkouškami nemůžu říkat Bc. ale komu na titulu záleží. Jsem za polovinou svého studia a za ty dva roky snad ještě nějak vydržím, abych si mohla říkat paní magistro.

Písemná zkouška probíhala tak, že jsem zase skoro omdlela, nic jsem nehádala, protože se za špatné odpovědi odečítaly body, takže jsem u dvou předmětů jela pouze na jistotu. I když jsem v jednom předmětu byla nepřekonatelně dobrá a podle statistiky jsem se se svým výsledkem umístila na prvním místě, bohužel mi to ty dva další pokazily, tak jsem si odešla s odřenýma ušima a písmenkem E.

Ústní zkouška následující den byla celkem fajn. Krom toho čekání. Je opravdu ubíjející vidět, jak zevnitř chodí lidé, kteří se usmívají a říkají, jak je to lehké. A pak vychází od druhé komise zpocení a uslzení, že je to úplně v háji. Naštěstí jsem byla u té hodnější, takže než mi vlastně došlo, že mě zkouší, povídala jsem si s nimi uvolněně jak s kamarády. Ono se totiž ani nedá moc vážně tvářit na sexy třicátníka, který si na FB přečetl, že se nám líbí a tedy se stále tak nějak tajemně usmíval. Jsme holky puberťačky a ne třeťačky na vysoké. Horší než čekání na zkoušení bylo pak ještě čekání na výsledky, kdy jsem měla pocit, že jsem to "Nevím" říkala častěji než správnou odpověď, takže jsem se pomalu smiřovala s tím, že dny volna ještě nezačnou. Moc mi pomohlo to, když přišla kamarádka, přísedící u jiné komise, a řekla, že to, že jim to trvá dlouho, neznamená, že by mi to nedali, ale že kecají o tom, že už mají děsnej hlad. Po pár minutách, které mi připadaly nekonečné, si mě konečně zavolali zpátky.

"Takže slečno, dohodli jsme se, že vám dáme...no já jsem hrozný, teď jsem to totiž zapomněl."

Probodla jsem ho vyděšeným pohledem a on se jen smál. Kouknul se do papírů a sdělil mi D.

U celkové známky se přihlíží k té horší, takže jsem si odešla s Éčkem. Ale komu by tohle vadilo. Když jsem viděla, kolik lidí vůbec na první pokus jednu z těchto zkoušek, někteří dokonce ani jednu, nedali, tak jsem ráda, že patřím k těm, co to zvládli na první pokus. Byť s odřenýma ušima.

Po třech letech je bilance taková, že ze 120 zapsaných lidí v prváku nás z našeho ročníku došla polovina. A já jsem hrozně ráda, že si stále dokazuji, že i přes ty obrovské nervy, které mě ta škola stojí, na to mám. Že i holka z rodiny výučních listů může dělat vysokou školu. Za podpory matky s minimálním platem. (Akorát jsem asi teda doma čekala něco jako: "Gratulujeme! Jsme na tebe hrdí!" .. a ne: "Ještě jsi nic nedokázala, tak se neraduj." ale naučila jsem se, že na rodině nezáleží..)

Takže teď hodlám pár dní pořádně spát, číst, učit se na kytaru, oslavovat, cvičit a rovnat si na rehabilitacích až do začátku prázdnin záda, protože jsem si je tím učením odrovnala tak, že ani paní doktorka nepochopila, jak jsem to zvládla. A pak už mě budou čekat necelé tři měsíce strávené se svým milovaným přítelem, který se mnou všechno tohle trápení vystál a ještě u toho zvládal své vlastní učení.

Já jsem zase tak šťastná :)