utíká to

Je to už půl roku, co se budím každý den šťastná. A příští týden to bude rok, co ho znám.

Včera jsem K. vyjmenovávala všechno, za co jsem mu vděčná. Za co mu za ten půlrok děkuji.

Na jedno jsem však zapomněla. Jsem mu vděčná za to, jaké má příjmení (tohle slovo stejně jako pomeranč a zrcadlo mi dělá hrozný problém a nikdy nevím, jak ho napsat...Hloupá no.). Kéž by si mě jednou vzal. :D

---

Za ten půlrok jsem do středních Čech projezdila majlant. S dětskou holčičkovskou nadějí, že tam třeba potkám Jágra. Nepotkala. Ale teď, když aktuálně není v Americe, mám tu šanci větší. :D

Říká se, že holky opouští hodné kluky kvůli hajzlům. Já jsem to udělala naopak. (Zrovna včera mi ex psal. Jestli se uvidíme. Že už není psychopat...) A pořád mě ten hodný kluk neomrzel. Půl roku je málo něco hodnotit. Ale za těch deset měsíců, co si píšeme opravdu nonstop, když zrovna není jeden z nás ve škole, (Hm. Tak jsem se koukla do mobilu a posledních sedm slov škrtám) si pořád máme co říct. Pořád zjišťujeme nové věci. A s každým dalším dnem ho miluji zas o trochu víc.

Změnil mě. Už nejsem ta přišlápnutá holka, kterou ten po jejím boku brzdil. K. mě rozvíjí. Vyzdvihuje mé silné stránky. A minimálně dokážu aspoň s ním mluvit. Ráno vytočím jeho číslo a do noci nezavřeme pusy. A to je fakt velká změna. Nemám potřebu koukat po princích okolo. Protože svého Rytíře jsem našla. Nemám chuť se opíjet do němoty a potají chodit kouřit. Sedět při kofole ve slušné restauraci se dá taky.

Neutahuje si z toho, že nemám vypracované tělo. A má rád má malá prsa.

Když si postesknu, že potřebuji do Plzně pro kytaru, jede tam. Jen proto, aby mi udělal radost. Stejně tak na koncerty Fixy. Kreslí do sněhu mé jméno. A křídami na chodník. Píše mi pohádky. Poštou mi chodí ručně psané dopisy. Rypou do sebe s mou mamkou a vtipkují. Ráno mě nechává vyspávat a jen se na mě kouká, protože ví, že jsem protivná, když mě někdo probudí před desátou hodinou. Učí se se mnou. Všechny ty blbosti, které nechápu, se mi snaží logicky zdůvodnit a pomáhá mi si je zapamatovat.

A všechny ty chvíle s ním, na které si vzpomenu, mě dovádí k úsměvu. Od první nesmělé pusy v autě ("Jsi normální??? Si tady jako sedneš do auta k cizímu týpkovi, o kterém nic nevíš, 400 km od domova?" "No jasný, pojďme se projet, tohle město ještě neznám." "No ty jsi fakt praštěná. Co kdybych ti ublížil?" "Raději mi dej pusu.") až po vášnivé polibky na nádraží, kdy jsme se naposledy loučili.

Snaží se mi dokázat, že bych překvapení měla mít ráda, protože všechny jeho překvapení byly prozatím nádherné.

I když nemá dva metry a sto kilo, cítím se s ním v bezpečí a milovaná.

Jestli tohle není opravdová láska, tak já fakt nevím. :)