nadějně

Slunce zapadalo. Všude na nebi byly krásné červánky. Vzpomněla si na babiččina slova o tom, že rudé nebe značí vítr. Ale stejně se jí to nebe líbilo. Modrá je moc obyčejná. Rudé nebe je výjimečné. Jako… Jako ona.

---

Seděla vedle něj na lavičce, držela ho za ruku, a pozorovala, jak slunce padá níž a níž. Mlčeli. Tak se jí to líbilo. Slova jsou zbytečná, když se dva milují. Když je má západ slunce rozdělit. Každý i ten sebekrásnější den jednou skončí. Pokaždé stejně musí odjet. Rozloučit se. Přežít, že to tak hrozně bolí. Zvyknout si na tu dálku.

Ale zbývá tady naděje. Slunce, i když není vidět, stále svítí. Stejně jako se oni milují, i když jsou daleko. A pak nastane nový den. Rozední se. Slunce se znovu ukáže na východě. A oni se znova uvidí. Nemusí to být hned ten následující den. Ani ten po něm. Stačí mít tu jiskru naděje, že jednou ten den nastane.

Políbila ho. Pevně obejmula, a nechala ho nastoupit do posledního autobusu. Nepočkala, až se rozjedou. Nezamávala, neotočila se. Nechtěla, aby viděl, jak je smutná. A tak naprosto neromanticky při chůzi na tramvaj zapnula Skype a ocitla se v jeho blízkosti znovu…