psycho...

...pat. Než do dostuduji, stane se ze mne psychopat...

V deváté třídě, když se rozhodovala, kam na střední, padla jasná volba na gymnázium. Proč? Sen jít na psychologii a tohle se jí zdálo jako nejschůdnější varianta. Na zdrávku nechtěla. Bo krev. A tak čtyři roky studovala, aby z každé strany poslouchala věty: "Ty seš blbá, vždyť tam berou každého patnáctého!" "Joo tamta se tam taky hlásila. A nedostala se." "Jako vážně si, Vílo, myslíš, že se tam dostaneš, když tvá máma má jen učňák? Ty nemáš co dělat vůbec ani na tom gymplu." A podobně. Za ty 4 roky si toho užila.

Přišla doba posílání přihlášek a tak si podala tři. Dvě psychologie - jedna vysněná, v Brně. Druhá záložní. A pak úplně jiný, záchytný obor, taktéž v Brně, jen aby měla jistotu, že do toho města půjde. Přišly přijímací zkoušky. A Víla se dostala. Protože se prostě rozhodla, že se dostane. Polovina chytráků zklapla. Druhá polovina začala říkat: "Ty, Vílo, ale je ti jako jasné, že to stejně nedoděláš..." Doteď Víla neví, jestli ji to mělo motivovat, nebo jako co.

---

***

A tak už si pátým semestrem studuju tento vysněný obor. A pátým semestrem si říkám, kdy teda nastane ta chvíle, že se budu cítit kompetentně. Protože to učení jde pořád tak nějak...mimo.

Čekala jsem, že se naučím, co mám poradit lidem, v tíživých situacích. Naučila jsem se, že s každým sebemenším a sebedebilnějším problémem jdou všichni za mnou s větou: "Tak si psycholožka, tak mi sakra poraď, neee?"

Rozdíl je v tom, že od puberty za mnou chodili, aby si popovídali, řekli co je trápí, a společně jsme došli k nějakému řešení. Teď vyžadují, abych jim ten život řídila já. A jen marně vysvětluji, že takhle to opravdu nefunguje. Že nemůžu celej svět zhypnotizovat a učinit ho dokonalým. Že se lidi musí změnit sami....

Čekala jsem praxe. V rámci výuky. Naučila jsem se, že co si nezařídím sama mimo výuku, to nemám.

Čekala jsem, že nám nezruší akreditaci... :D

Čekala jsem, že když se budu učit v pořadí již na jednačtyřicátý test/zkoušku/cokoli, tak už s tím začnu opravdu dopředu. Nenechám to na poslední chvíli. A místo duševí pohody tady zase bulím, do zkoušky zbývá 29 hodin a z pocitu, že něco umím, zbylo v hlavě vzduchoprázdno. A namísto Aplikované sociální psychologie zvládám i pozpátku přítelovo Tržní hospodářství...

Psycho-log. Má se ze mne stát psycholog. Bude ze mne psycho-tik. Psycho-pat. Cokoli. Ale tu školu ve zdraví já fakt nepřežiju, když si uvědomím, že jsem teprve přesně v polovině...