Princové jsou na draka

Vždycky se mi to stane.

Prostě si na netu s někým začnu psát.

Jen tak nevinně.

A pak si píšu víc a víc.

Až zjistím, že nechci spát.

Že chci jet do Prahy. Do Olomouce. Do Ostravy. Do Brna. Kamkoli.

Za ním. Za nimi.

Pokaždé jiný.

I když mám svého Milovaného.

Je to to zakázané ovoce, co mě na mých princích láká.

Co mě nutí sedět u toho počítače až hluboko do noci.

Kdy jiní lidé vstávají do práce.

Já ulehám do postele.

A nechávám si o nich zdát.

O mých princích.

Kteří pořádně neví, jak se jmenuji.

U kterých já znám jen tu přezdívku.

Kteří jen tuší, jak vypadám.

Na netu jsem ukecaná.

A tak vždycky zůstane jen u té platonické lásky.

U toho zlomeného srdce, když si uvědomím, že to takhle nefunguje.

A chtěla bych jet tam, kde jsem se cítila tak bezpečně.

S cizím mužem s cizím pokoji.

Zase jenom mlčet a prostě jen být.

Existovat.

Spolu vedle sebe.

Tiše.

Vyspat se.

Každý sám.

Ráno si říct: "Ahoj příště" a "Děkuji."

A pak se po měsíci opět setkat.

Stýská se mi po zakázaných lidech.

Chci zase jet do Ostravy, Prahy, Brna, Olomouce. Kamkoli.

Za ním. Za nimi.

Toužím po pozornosti.

Které se mi nedostává.

A je mi z toho smutno.

Protože tu svou lásku už jsem dávno našla.

Jenže to ovoce... To, které nesmím mít... Tolik mě to láká.

A s každým dalším offline moje srdce pohasne.

A s každým dalším online zase ožije.

Zamilovávám se a nestojím o to.

Pořád. Nebo už zase. Si připadám jako ta puberťačka. Ta hloupá cizí dívka...

Kolikrát v televizi říkali, že když někoho známe přes internet, nemáme si dávat sraz a nikomu o tom neříkat?

Kolikrát jsme na sebe čekali aniž bychom věděli, jak ten druhý vypadá?

Kolikrát jsem se do tebe zamilovala?