milý deníčku aneb schizofrenik ve mně

Jsem smutná. A docela dost. Celý rok jsem říkala, že ne, že je mi všechno jedno, ale jak to přišlo...

Nevadí mi, že tam nejsou kapely, které poslouchám. Ta atmosféra mi chybí. (Ty Vílo, proč si tak kecáš. Lordi.. Hm hm, co bys za ně dala...Za chvíli promeškáváš Accepty.. Nebul.. A ser na to, že o Avantasii všichni říkají, že je to sračka. Tobias je sexy a to ti stačí.. A Seven.. S těmi sis přece povídala osobně nedávno.. a slíbilas jim, že na další koncert dojedeš.. a jak si kecala...)

Užírá mě, že nemám stan a kde složit hlavu. Je to strašně svazující mít přítele. Jinak by se to vyřešilo jednoduše. Prostě bych přespala u... U člověka se kterým jsem se domlouvala, že tam letos pojede jen kvůli mě. A jestli tam opravdu jel utratit ty peníze, tak doufám, že toho aspoň nebude litovat...A jestli tam nejel. Tak co už.

Mrzí mě to, že nezažiju to, co loni. To každodení zapíjení rumu a slivovice pivem. To ranní čištění zubů pomocí zelené a dětské kojenecké vody. To vystřízlivění v ledových sprchách. Seznamování se s cizími lidmi jen proto, abych jim snědla jídlo. Socka, která neměla na vlastní...A pití piva zadarmo. Je výhodné mít s bývalými dobré vztahy. A mít je na dobrém místě.

Zlobení a flirtování. "Ty po kom vlastně jedeš? Po mně nebo po něm?"

MŮJ Justin. Dvacítka sbalila čtrnáctiletého. A plynuly z toho samé výhody.

Chození v cizí Nightwishovské mikině. Hádání se, kdo je větší děvka. Nespaní. Celé čtyři dny a noci. "Ty na něčem jedeš?" "Ne." "Hm, tak to jsi dobrá!"

Princ a pusinky. "Aspoň pro fotku!" "Tak jenom na líčko." "Tak jo." - přitáhl si ji, a vlepil ji pusu na pusu než se stačila podivit.

Všechno mi to chybí. A já tam chci. Už jen pro ten náramek. Darujte mi ho někdo kdo jste tam jeli. Prosím. :D A darujte mi ho i s těmi zážitky.

Nebo mi prostě jen někde ve Vizovicích postavte stan. Své známé už si tam nejdu. Jen na ně bohužel nemám číslo... Což mě teď mrzí ze všeho úplně nejvíc. Jediný na koho mám číslo a vím jistojistě, že tam je, je princ... a před tím jsem si nedávno udělala dost dobrý trapas a nevím, jestli mu svou existenci chci připomínat. Ale na druhou stranu... Ještě pořád není pozdě jet tam. Když ráno vyrazím.... Cesta trvá hodinu a půl... Ne ne ne. Nebudu utrácet. Nemám peněz nazbyt. Ne...

Kdo jste na MoR a necháte mě u sebe přespat? :(

Štve mě celý svět... A stejně, blonďatá tam nemůžu....

Chci tam :((

EDIT:

Když jsem teda sehnala přes pět lidí číslo na člověka, který tam jezdí každý rok, a je to sice muž, ale zodpovědný a dospělý... Řekl mi, že v jeho rodinném stanu pro mne není dost místa. Takhle přejde jakákoli chuť někam jezdit... A to jsem si myslela, že mě má docela rád...