Je jednoduché stěžovat si na věci, které štvou, nebo by určitě štvaly všechny. Neuklidil, nevypral, snědl... Bla bla bla. Klasika. Ale co když duši tíží něco jiného. Něco, na co by si ostatní nestěžovali. Co by brali, radovali se a svět by byl růžovej. Nebo by to naopak hned zavrhli a bylo by to jasný. Jenže někdy to takhle jasné není. Myšlenky vrtají hlavou jako kůrovci ve smrku ztepilém. Stokrát během dne změnit názor. Před spaním polykat hořké slzy. Ráno dát té myšlence šanci. A o pět minut později to zase zavrhnout, jako tu nevětší blbost na světě. Buď trochu "yes man". Nedělej to! Nechceš to! Vezmi tu příležitost! Utrápíš se. A ty to víš. Přizpůsob se někdy. Dělej věci podle sebe. Nebuď tak sobecká. V tomhle buď sobecká! Zkus vymyslet kompromis. Ale jak? Když já nevím, jestli to je hrdost, co bych musela překonat... A nebo šestej smysl, kterej mě varuje... Když já si věci potřebuji rozhodovat sama a ne bejt postavena před hotovou věc. Takhle se vztah nedělá přec...
Celý týden přemýšlím nad tím, jaká je ta nejdůležitější otázka. Vybavilo se mi mnoho hloupých otázek. Už se budeš vdávat? Už plánujete dítě? Už jsi dostudovala? Kde pracuješ? A co teda vlastně děláš? Za tohle bych vraždila. Pak ještě jedna rádobyvtipná otázka, která nastává po odpovědi, že jsem psycholožka. Haha a můžu být tvůj pacient? Nebo dost podobná: A ty mě teda teď rozebíráš? Haha. Ano, jistě, rozebírám. Jsi stejný blb jako ostatní. Suverénně nejdebilnější otázku však vyhrává ta, kterou dostal kamarád po narození dcery. Jsi hodně zklamaný, že nemáš syna? Už je to půl roku a pořád mě nenapadá mě vhodná odpověď, kterou bych na tohle mohla odvětit. Protože já jsem taková mrcha, která by naprosto ironicky vypálila něco ve smyslu: "Ano, chtěl jsem ji hodit do babyboxu a začít pracovat na dalším pokusu, ale matka dítěte mi to zakázala, takže se kvůli tomu teď rozvádíme." No ale zpátky k té důležité otázce. Jedna důležitá otázka mě provází pravidelně každou půlnoc online hern...
Jsem náladová. Každý den jiná. Na každého jiná. V každé situaci odlišná... Ta, která na blogu vyjadřuje všechny své strachy. Všechny démony. Ta, která když jde ven s kamarády, směje se nejvíc z celé party. Ta, která některé dny žere jenom čokoládu. Ta, která v devítce ze všeho nejvíc chtěla jít na automechaničku a navigovat v rally. Ta, která šla na gympl a následně psychologii a všichni si mysleli (a někteří doteď myslí), jak to byl její jediný sen. Ta, která dokáže platonicky milovat až za hrob, sní o svém rytíři na bílém koni a romantické lásce. Ta, která miluje sex a dokáže ho oddělit od lásky. Ta, která vypadá na patnáct. Ta, která se dokáže i s padesátiletým bavit jako se sobě rovným. Ta, která je introvertka a dělá jí potíže mluvit, když jsou u toho dva a více lidí. Ta, která co řekne, to perla a všichni ve skupině cizích lidí se začnou smát. Smát, ne vysmívat. Ta, která vypadá jako něžná Víla. Ta, která si vezme vysoké boty s ocelovou špičkou, ohrne džíny a vyrazí sama do víru ...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)