jako šípková růženka

Šípková Růženka umírá ve spánku. Princ nepřišel. Zapomněl nebo jen nechtěl? Někdo mu ublížil? Našel si snad po cestě hezčí princeznu? To už se nikdo nedozví. Byl jediný, kdo ji mohl zachránit. Vykašlal se na ni. A ona teď pomalu naposledy vydechává.

Celých sto let snila svůj pohádkový sen. Její fantazie ve spánku pracovala na plné obrátky. Představovala si, jaký ten princ asi bude. Jaký bude ten polibek, kterým ji probudí. O jeho vzhledu měla jasno. Vypadal opravdu jako princ a jeho vzhled měla jen a jen ve své hlavě. Tvář nebyla důležitá. Významný byl pouze úsměv. Ten, který ho dělal právě takovým vzácným. Drahocenným. Veselým a sympatickým. Povahu si zidealizovala. Měl být úžasný. Naplňovat jeji duši. Rozumět ji beze slov. Umět vedle ní sedět a mlčet. Jen ji držet za ruku a nic neříkat. Jindy si měli naopak povídat dlouho do noci a pak nejít ani spát. Být zdatný v nejtěžší disciplíně - říkání lichotek. Poblouznit ji pouhými slovy. Rozněžnit. Rozesmát a rozplakat zároveň. Nejlépe by ho vystihl popis "pohádkový princ".

Chtěla jím být políbená. Jednou jedinkrát, aby procitla. Aby ho poznala takového, jaký opravdu je. Ne jen jako tu představu, kterou si vyfantazírovala její ospalá hlava. Chtěla mu být na blízku a utíkat za ním v nešťastných chvílích. Dělit se s ním o veškerou radost.

Svůj život si prožila šťastný ve svém snění. Poslední šance, že by ji princ ještě našel pomalu odplouvá.

Šípková Růženka umírá a s ní celé království. Jenže to je teď všem už jedno. Z pohádek jsme dávno vyrostli. Jejich kouzlo se nenávratně vytratilo. Bohužel.