2,08

..Je můj vážený studijní průměr k dnešnímu dni.

Sice mi ještě pár zkoušek chybí, ale už můžu říct, že první rok vysoké školy je za mnou. Aspoň tedy ten semestrový. Ty čtyři zkoušky snad ještě nějak zvládnu. Přemýšlím o tom, jestli sen z deváté třídy, který se stal skutečností, je opravdu to, co bych v budoucnu chtěla dělat. Nevím, jestli je ta škola pro mě to pravé. Nevím, jestli opravdu chci skončit s magisterským titulem z filozofické fakulty a s větou: "Chcete to s kečupem nebo tatarkou?" Na oboru nás je sto patnáct. Stejný obor je v republice ještě dvakrát. Podobný minimálně třikrát. Tolik lidí přeci nemá šanci uplatnit se v oboru. Nebo má?

Za ten rok jsem si užila studentský život na privátě. Odpoutala jsem se od maminky a naučla jsem se sama o sebe starat se. S jejími pěnezi. Ale přeci jen sama. Bylo na mě, abych usoudila, kdy je čas uklízet. Bylo na mě, abych usoudila, jestli mám umýt nádobí hned, nebo až později. Bylo na mém rozhodnutí, zdali si koupit rohlík za korunu nebo za tři. A stejně tak jsem sama musela uznat, že je čas jít do školy. Taky jsem se musela naučit vycházet v bytě s dalšími třemi slečnami, přičemž s tou jednou jsem sdílela pokoj. Což pro mě, jako jedináčka, byla také zajímavá zkušenost.

Tohle už příští rok nezažiju s největší pravděpodobností. Měla bych totiž pobývat s přítelem v domě jeho babičky. A opět dojíždět. Jak jsem se tomu chtěla vyhýbat, tak je to tady. Teda tomu dojíždění, ne příteli. Budeme mít v domě zoo. Pes, kočka, papoušek, želvy, křečci.

Začínám si uvědomovat, že nejsem dítě. Že začínám být dospělá. A názory, že bych měla bydlení s milým přehodnotit, mě začínají vytáčet. Dva roky žijeme na dálku. Kdo by nechtěl konečně být spolu. Konečně jako pár. Konečně jako normální dospělí lidé. Není to uspěchané. Je to jen další krok ve vztahu, který by jednou přijít musel.