Prostě Víla

Občas to je tak daný, že ten druhý přijde s náladou se pohádat. I když ten první dělá všechno správně. Nebo si to aspoň myslí. Občas je to všechno málo. Protože by měla dělat víc. Víc uklízet. Víc vařit. Víc být žena. A on přitom nemusí být víc muž. On si přece může dělat, co chce. Nechce po něm zázraky. Všechno si zařídí sama. Schopná, emancipovaná. Vyhýbá se hádkám jak jen může. A pak odchází potají brečet do vedlejší místnosti. Nedoceněná. Rozmazlenej.

Nějak jsem začala zase ujíždět na poezii. Beatnici.  A zase se potřebuji vypisovat.  Asi mám chuť tvořit. Blbý, když nemám talent. A inspiraci. Možná to je tím, že už zase pravidelně čtu. Denně.  Krátké chvíle klidu pouze pro mě. Zpívám si. I když to neumím. Maluju. I když to neumím. Nutně si potřebuji přivést ukulele, na které jsem nesáhla pár let. I když to neumím. Protože život není o tom něco umět.  Život je o radosti , se kterou děláme věci, které neumíme. Možná je to tím, v jakém prostředí se pohybuji. Je inspirující. Co covid dal a vzal? Mně dal zkušenosti z filmového průmyslu. Protože ten se jako jeden z mála nezastavil. Není tak těžké jít si za svými sny.  Stačí bejt vytrvalej.  A nepřát si ptákoviny. Stačí se snažit.  A jít. Nikdo jinej to za nás neudělá.

Červen.Ten měsíc, kdy už mě štve úplně všechno a každý. Kdy už se těším na prázdniny a to, jak vypadnu. Kamkoli. Potřebuji ven. Pryč. Na vzduch. Dejchat. Do lesa. Do hor. Sama. S někým. Nemluvit. Mlčet. Poslouchat. Za celý školní rok je toho zase moc. Ponorka. Stejný kecy stále dokola. Vyčerpaná témata. Vyčerpaná já.  Lidi, kteří v sobě nemají kousek taktu. Lidi, kteří v sobě nemají kousek sebereflexe. Lidi, kteří v sobě nemaj špetku rozumu. A tím nemyslím klienty. Všechny ty dobře míněné rady, které mě akorát vytáčejí doběla.  Všechny ty kecy, kdy říkají A, myslí B, ale dělají C.  Faleš, pózy a hloupost. Zavřené dveře do kanceláře a neruš.  Klid a knížky. Za tenhle půlrok 20. Za celý loňský rok 17. Jsem na sebe pyšná. And a new chapter begins... Tohle bude ještě hustý.