Sobecká

A někdy potřebuji být sobecka.

A někdy potřebuji, aby mi někdo řekl, co mám dělat.

Protože jsou chvíle, kdy nevím, co je správné...

Protože jsou chvíle, kdy chci slyšet, že mám nárok jednat sama za sebe a nemusím se starat pořád jenom o ostatní...

Vždycky jsem ja musela být ta dospělá.

Kdyz jsem si ve čtvrté třídě zlomila ruku, musela jsem já rodičce popsat, jak udělat dlahu a zpevnit to, než půjdu na chirurgii.

Mimochodem docela frajerka, tři dny jsem chodila se dvěma zlomenymi kostmi a ji to vůbec nesralo.

Osetrila jsem si to fakt dobře.

Nemohla jsem si dovolit plakat.

Vždycky jsem musela být ta silná.

Ta co všechno řešila.

Neměla jsem čas být dítě.

Musela jsem být ta, co zvládne všechno...

Sama.

Ta co řekne všem okolo co nejlepšího by měli dělat.

Jenže někdy prostě chci být ta dcera.

Ta, která se může na rodinu spolehnout.

Ta, která nemusí být ta jediná rozumná.

Některý věci se opakuji.

Hlavně ty pocity bezmoci.

A v tu chvíli je jedno jestli mám třináct nebo sedmadvacet.

Jsou okamžiky, ve kterých potřebuji být vnímána jako ta nejmladší z rodiny.

Ta na kterou je branej ohled...

Ale není.

A myslím, že mi v těch třinácti pořídili docela slušný trauma do života :)

Protože ačkoli někdy rozesměji i autisticke dítě...

Nezvládám tu bezmoc, kdy se nemocnému starému člověku pomoct nedá...

A prostě chci někdy zůstat sobecka.

Musím...