Prostě Víla

Jsou buď příjemné sny, děsivé sny nebo noční můry. To ví každý. Ale pak jsou ty sny, ze kterých se probudíte, a nevíte, co je realita a co už vlastně ne. Ty sny, ze kterých se nechcete probudit, protože jsou až moc krásné. Ty sny, kvůli kterých chcete jít znovu spát a doufat, že budou pokračovat. A přitom vědět, že už se nebudou opakovat... Je to zvláštní vrátit se v čase o sedm let nazpátek. Je zvláštní zjistit, že ten člověk, na kterého se ofrňujete, že je to jenom ubohej joutuber a šampónek, a kterého tajně sledujete na instagramu (a on vás taky...), vám tak šíleně chybí. Je zvláštní probudit se ze snu a naprosto přesně si vybavit, jak tehdy voněl. Všechny ty city... Tak intenzivní... A i přesto, jak to tehdy bylo nádherné, je mi teď líp. Divný... Tak jsme si pokecali aspoň ve snu, když v reálu to nebude už nikdy. A protože tehdy s tebou to byly všechny věštecké sny, které se zdály nám oběma, tak bych ti takhle naivně chtěla poděkovat... pane " Krycí jméno David"...

Už je to nějakou dobu, co jsem tento blog, který měl sloužit k tomu, abych se nevinnému deníčku svěřila se svými tajnými myšlenkami, založila. V roce 2012. O dva roky později jsem si aktualizovala popisek, kdo vlastně jsem. Od té doby utekly další dva roky, takže shledávám za vhodné, abych nyní znovu lehce informace o své osobě poupravila… --- Jsem skřítek. Víla. Duší. Ne tělem. Éterická, přitom tak přítomná bytost lidská podle UDG nebo podle Kluse bytost z vodních par, živa jenom z Tvého dechu. Vypadám jako čerstvá osmnáctka. Občanský průkaz říká, že je mi čtyřiadvacet. Cítím se střídavě na sedmnáct a na třicet. Šílený rozptyl. Miluji hudbu. Jakoukoli. Řekněte mi slovo a já vám začnu zpívat píseň, která to slovo obsahuje. Někdy je to peklo, protože ostatní nenechám domluvit a začnu zpívat. Ale když oni si naběhnou vždycky sami… :) Ač mám křehké rysy ve tváři, když mě štve svět, nedám dopustit na metal. Když se cítím melancholicky, poslouchám ploužáky a z očí mi tečou slzy. Jsem schopn...

Celých 24 let žiju z intenzivních pocitů. Z těch intenzivních chvil štěstí, lásky a naděje. A takových pocitů se mi dostává sakra málo. Ale jsou tady. Existují. Třeba, když ho přemluvím, ať se mnou na jeden den jede do Prahy. Zjistit, kde to vlastně skákal ten Šemík. Když se z toho stane bojovka zjistit, kde bydlí Landa. "Hele ta ho určitě taky hledá, má na zádech batoh s číslem 44." "No a co. Má batoh. To já jsem tady ta největší fanynka! Žádná jiná holka nechodí s jeho jmenovcem!" ... "A co kdybys tam zazvonil, vytasil občanku a řekl, že děláš rodokmen a chceš zjisit, jestli nejste příbuzní?" Fotila jsem si jeho auto. Z uctivé vzdálenosti jsem koukala na ty škrábance od pitomých lidí, kteří neví, že na ženskou a na auto se nesahá. Hroutila jsem se z představy, že mě od mého druhého nejoblíbenějšího muže dělí jenom pár stěn. (První je Kladeňáček, samozřejmě.) Možná, že by to se mnou opravdu seklo, kdybych ho v tu chvíli viděla. Pocit štěstí. Lásky. Blázno...