Prostě Víla

baví mě do nadpisů dávat kusy textů písniček... Cítím se hrozně v nepohodě. Chce se mi spát, ale neusnu. Chce se mi číst, ale nedokážu se soustředit na první větu. Chci už mít školu za sebou a zároveň nemám nejmenší energii ten poslední rok dodělat. Chci žít s Kladeňáčkem. Chci, ať vyhrajeme ve Sportce peníze na byt v Modřanech. A ať vyhrajeme tolik peněz, že nebudu muset vydělávat na živobytí. Ať pouze pro radost pracuji někde v nějaké neziskovce a pomáhám těm, kteří to nejvíc potřebují. Ať nemusím pořád řešit nějaké pitomé smlouvy, a praxe, a diplomku, a zkoušky. Chci klid. Chci si odpočinout. A hlavně chci, ať se jdou ti teroristé vycpat, protože u té televize jen bulím, a vůbec mi to nepřidává, když tam co půl hodiny běží titulky a zprávy o tom, co právě dělají. ( Nejvíc mě dostala reportáž o tom, co zrovna politici dělali, když se to stalo. Ty jo, to je strašně důležité vědět teda. Já osobně jsem v té době čůrala a pak šla do sprchy. A když jsem přišla, tak mi to Kladeňáček oznámi...

Vždycky jsem měla plno kamarádů. Byla jsem takový ten klučičí typ. Když jsem začala chodit s Kladeňáčkem, tak mě všichni ti kluci opustili. Do jednoho. Vlastně dva z nich bych považovala za úplně ty nejlepší. Ten, s kterým jsem seděla tři roky na gymplu, a věděla jsem o něm všechno. A když říkám všechno, myslím tím úplně všechno. On nikdy nijak neřešil, co se hodí říkat a co ne. Ne, jako vážně. Úplně všechno. Cokoli si vzpomenete. A i to, co sami o sobě raději z hlavy vytěsňujete, protože se za to stydíte. I to jsem o něm věděla. On toho o mě věděl o trochu méně, ale stejně mě znal lépe než všichni ostatní. Vždycky když byly školní výlety, spaly spolu na pokoji holka s holkou, kluk s klukem a Víla s Vojtou. V životě jsme spolu nic neměli. Ale i v tanečních jsme byli spolu, po školních akcích mě odprovázel na vlak. No špatně se to všem vysvětlovalo, že jsme vážně kamarádi. Opustil mě. Zradil mě. Měli jsme naplánováno, jak spolu budeme bydlet, chodit kalit, jak mu budu dohazovat kamarádk...