Prostě Víla

Je to děsně jednoduché dostat se na dno. V práci být v pohodě, nechat si říkat princezno, panenko, usměvavá vílo. Tvářit se tak. Cítit to tak. A pak přijít domů. Zabouchnout dveře od bytu. Nekontrolovatelně plakat. Zhroutit se v koupelně a z pláče zvracet. Sedět na zemi a nebejt schopna se zvednout. Plakat i u blbého čištění zubů. Usínat vyčerpáním. A ze spánku se budit s němým výkřikem a lapaním po dechu. Sny o totální bezmoci. Cpaní se hořčíkem pro lepší pocit. Který se nedostavuje. Usínání přes den. A ta nesnesitelná bolest hlavy. ...Když mozek říká, že všechno je v pořádku, ale duše ani tělo to nechtějí akceptovat...

S hlavou v oblacích věřit na hvězdy plnící přání. Být s nimi denně v kontaktu. Snít a bláznivě se smát. Nakazit tím smíchem i ty největší bručouny. Držet si v sobě tu dětskou nevinnost. Za žádnou cenu se jí nevzdat. Koukat jak se na stromech barví listí a červenají se zrající jeřabiny. Vidět v těch stromech tolik barev, co je pocitů v jejím srdci. A až to listí odpadá, je jen na nás co bude dál. Jestli přijde kouzlo bílého sněhu, nebo se jen budem brodit v břečce...