Nevděčník

Je mi smutně z toho, jak se někteří lidé dokáží chovat. Navíc když jsou jedna rodina…

Jsem Víla z vesnice z velkého rodinného domu, proto jsem zvyklá každý den trávit s dědečkem. On je ten důvod, proč jsem se z Brna přestěhovala zpátky domů. Není na tom zdravotně zrovna nejlépe a já se upřímně řečeno bojím, že by se mohlo někdy něco stát a my ho našli… Ani nechci domyslet.

Když v televizi ukazují lidi v domovech důchodců, o které se rodina nestará a ani nejezdí na návštěvy, nedokážu si představit, že bych takhle někdy dědu odhodila pryč. Sice rodičce občas vyhrožuji, že když si nezajde včas k doktorovi s tím a tím, hodím ji do domova důchodců a nenavštívím ji, protože jsem jí říkala, aby se o sebe starala! Ale i když je to psychické týrání, k doktorovi si nakonec dojde a aspoň je zdravá. A vždycky mi pak řekne, že mě měla poslechnout dřív.

Děda byl se mnou celé dětství, bral mě na fotbal, na procházky, jezdil se mnou na školní výlety jako nepedagogický doprovod. A tak ho doteď mé spolužačky oslovují taktéž "dědo". A každý ho má rád. Proto mám to vnímání zkreslené jinak, než to mají ostatní. Nedokážu si představit, že bych ho třeba měsíc neviděla.

No, ale takhle to nemá jeho druhá vnučka. A co je na tom nejsmutnější. Nemá to takhle ani jeho vlastní syn. Který bydlí 1 km daleko.

---

Když mi bylo osm let, narodila se mi sestřenice. V té době bydleli ještě s námi. Jeden pokoj byl však málo, tak se odstěhovali o pár desítek metrů dál. Osud tomu chtěl, že se rozvedli, a sestřenice spadla do osobní péče otce, mého strýce. A jestli to mají matky samoživitelky těžké, jistě si dokážete představit muže s malým dítětem. Takže sestřenice byla věčně u nás, jedináček jako já jsem přestala mít postel pro sebe, učila jsem se s ní, denně u nás měla teplé jídlo. Jen aby její táta mohl vydělávat a ona nebyla zanedbaná. Čas utíkal, až dospěl do času, kdy se o sebe uměla doma postarat sama a přestala se přes noc bát.

To bylo kdysi. Teď už je jí 16. A jakoby se minulost vymazala.

To, že už pár let oba dva přestanou chodit k nám domů, když se blíží mé a rodiččiny narozeniny, to se dá přehlédnout. To, že na Vánoce dostanu pokaždé stejný dárek, na který jsem alergická, i když si napíšu, že chci knihu, i kdyby měla být z antikvariátu, na tom nesejde. Za ty roky jsem si zvykla.

Na čem však sejde je to, že už kašlou i na dědu. Sestřenice za ním nebyla od května až do Silvestra. Je jí 16, má kluka, co bychom jako chtěli?! Dobře, je v pubertě, a ten kilometr pěšky je daleko, chápu.

Ale strýc auto má. A neukázal se tady jak dlouho. Vůbec neví, jak dědovi je. Jak se cítí. A je mu to úplně jedno. Když tady byl o prázdninách začal po dědovi křičet. Jen proto, že měl v práci těžkou směnu, tak si to vybíjel na něm. A já dědu budu bránit, takže jsem začala křičet taky. A to je špatné, protože má nemoc mi nedovoluje se vztekat, takže jsem z něj dostala záchvat…

Od té doby tu pak nebyl dlouho. Nezájem. Včera si však rodička nemohla vzít volno v práci a děda musel na několik vyšetření do nemocnice. Poprosila tedy strýce. Po řečech o tom, kolik benzín do okresního města stojí peněz, nakonec povolil, že pojede. Měl na výběr ze dvou aut. Celkem nové normální auto, nebo ojetina s rokem výroby stejným jako rok mého narození. Třídveřák. No samozřejmě vzal to druhé. A dědu, který jde na operaci s kýlou, takže se mu špatně vstává i z normální židle usadil dozadu. Protože vepředu seděla jeho přítelkyně a přece nebude vzadu sedět ona! Ale to by se nejdříve musel dědy zeptat, jestli ho něco nebolí. A děda to neřekne, protože je moc skromný na to, aby si stěžoval…

To, že jeli na vyšetření kvůli Parkinsonovy choroby se dozvěděl, až přijeli zpátky. S tím, že se mu zdá nějak divné, že jde děda na CT mozku, když má teda něco s nohama.

Kdybych měla dovoleno se vztekat, tak mu pěkně od plic zařvu do obličeje co si jako vůbec o sobě myslí. My s rodičkou děláme pro dědu první poslední. Jeho nevlastní syn také. Ale jeho pravý syn neudělá nic. Jednou ho zaveze do nemocnice a ještě si řekne o peníze…

Dědovi je z toho smutno. Mi je z toho smutno. Rodička je z toho na prášky.

A tak dědu vezeme ve čtvrtek do fakultní nemocnice v Ostravě a jeho vlastní syn to ani nebude vědět, pokud sám neprojeví zájem a nezeptá se. Tak aspoň vy tady držte pěsti, aby ta dědova kýla dopadla dobře… Protože já se mám učit na zkoušky a místo toho musím teprve ve svých třiadvaceti přemýšlet o tom, jak dokážou být vlastní děti nevděčné…