Povinná školka?

Četla jsem článek o tom, že předškolní děti budou muset chodit povinně do mateřské školy. Já se k tomu prostě musím vyjádřit. (zdroj: http://zpravy.idnes.cz/posledni-rok-v-materske-skolce-bude-povinny-navrhuje-vlada-poz-/domaci.aspx?c=A150923_131025_domaci_kop)

Nesouhlasím s tím. Ne a ne a ne.

Na jednu stranu chápu ten nápad. Je spousta dětí, které do školky nechodí a pak je to v první třídě brzdí. Také se určitě může stát, že se ve školce děti skamarádí a pak ta partička jde společně do školy a tam nemusí řešit seznamování, a mohou se plně věnovat učivu. Taky se tam třeba naučí rozhýbat ruku, aby se jim pak lépe psalo, naučí se sociálnímu kontaktu a tak podobně. Těch důvodů, proč ten nápad zní rozumně, je asi víc než dost.

Jenže pak jsou tady děti jako já…

---

Do školky jsem měla tu čest chodit od čtyř let asi půl roku. Do teď si pamatuji silný zážitek, kdy přede mnou velmi neohleduplně učitelka řekla mojí rodičce, že tak divné děcko ještě neviděla. Každé dítě baví kreslit, ale já mám i po půl roce ten blok úplně prázdný! Jestli vůbec vím, co to jsou pastelky. A že jsem celkově taková divná, s nikým se moc nebavím…

Pár týdnů na to jsem do školky chodit přestala.

Doteď si myslím, že to ta učitelka neměla říkat přede mnou. Důvod, proč nesnáším kreslení, mi ochotně profesoři vysvětlili až teď, při studiu psychologie. Problém jménem zkřížená lateralita by měla poznat asi každá aspoň trochu vzdělaná učitelka. Jde o to, že píšu pravou rukou, ale vidím levým okem. Moje obrázky jsou pak hrozně neohrabané a já jsem z toho leda tak vzteklá, protože ve své hlavě vidím obrázek dokonale, ale na papír ho přenést neumím. Takový error mezi mozkem a rukou tomu říkám.

Pravda je taková, že ačkoli jsem nesnášela kreslení, doteď mám doma snad stovky vybarvených omalovánek. To jsem milovala. Číst tiskacím jsem se naučila asi ve čtyřech letech. A psát jen o chvíli později. A jak? Úplně jednoduše. Trávila jsem celé dny se svou milovanou babičkou, která děsně ráda šila na šicím stroji a luštila křížovky. No, a když šila, někdo jí musel číst ty legendy v křížovkách ne? :D

Počítat jsem uměla taky někdy od té doby. Vyjmenovávat barvy, poznávat stromy, kytky, zvířata. V první třídě jsem se naučila malou násobilku. Tři krát tři je devět a z tebe je medvěd. A to všechno ne proto, že bych byla nějak extrémně chytrá. Jenom proto, že se mi doma měl kdo věnovat a trávil se mnou každou volnou chvíli.

Co po sociální stránce? Ani takhle jsem nebyla vyloučená. Celé dny jsem byla venku se staršími bratranci, kteří mě učili různé blbosti, ale také jsme s rodičkou neustále jezdili po návštěvách za jejími kámoškami, které měly děti stejně staré, jako já. A navíc jsem chodila do hasiče.

Takže když jsem pak přišla do první třídy, měla jsem samé jedničky, i přesto, že jsem nechodila jako ostatní předškoláci do školky. A kamarád(k)y? Ty jsem si našla okamžitě. S jedněma jsem byla v družině, s druhýma v kroužcích, s dalšíma v hasiči a jiní zase bydleli blízko.

Já si tedy myslím, že nápad je to fajn. 95 % dětí to prospěje. Jenže pak je tady těch zbývajících pět procent, kvůli kterým by se to rozhodně nemělo zařizovat povinně! Jsou to totiž děti, u kterých si myslím, že když se jim má kdo věnovat, a je jim lépe doma, neměli bychom je nutit chodit do školky a tím je zbytečně traumatizovat. Ne každý je v těch pěti natolik vyzrálý, aby vydržel daleko od rodičů. Ne nadarmo se dělá vyšetření školní zralosti u dětí, které jdou do první třídy. Stačí rok, aby se to zlomilo. Za rok se u jednoho malého prcka stane hodně věcí, které ho ovlivní. A kvůli tomu, že se bude vztekat ve školce odkládat základku? To je hloupost...