vypnutá

Červenec. Už jen pár dní a uvidím se s K. Konečně po dvou měsících. Já si prostě neumím najít normálního chlapa blízko, musím hledat až na druhé straně země. A pak se divím, že se můžu ustýskat. (a tady si plácněte smajlíka, já to píšu vesele)

Předchozí dva týdny jsem chodila na rehabilitace kvůli zad. Přestala jsem na ně chodit a bolí znova. Na rameni mám divný hrbol, o kterém si myslím, že je posunutá klíční kost. Doktoři mě vidět nechtějí. Až za pár týdnů. Však "slečno, jste mladá, nejste po úraze, váš případ není akutní". Tak jo. Zjišťuji reference k novému praktickému lékaři, protože k téhle krávě už znova nejdu. "My to tady máme podle počítače, to si jako nemůžete jen tak v jedenáct nakráčet, že se vám udělalo zle. To musíte přijít v šest ráno!" "A když mi začalo být špatně před půl hodinou?" "Tak to máte blbý, nashle."

Takže tak.

Nechce se mi chodit na facebook, nechce se mi na icq, tak chodím jen na skype, kde jsem neviditelná a píšu si s tím mým kladeňáčkem. Asi každý má někdy období, že nechce ostatní ani vidět, ne? Nejsem snad divná. Asi to dělám proto, že když jsem v Brně, všichni mi píšou, kdy konečně přijedu, proč studuju tak daleko, a že jim chybím, že musíme někam určitě zajít. A pak přijedu, všem těm lidem napíšu... A oni? Oni mi odepíšou po týdnu: "Já jsem teď úplně zaneprázdněná, ale mám čas v pondělí ráno, chceš?" Ne nechci. Nechci ti odepisovat, když mi stejně píšeš jen na FB ani za smsku nestojím, a nechci poslouchat stížnosti. Já si chci žít svůj šťastný život a nestresovat se kvůli jiným. Nechci vstávat ráno a jet vlakem. Když mě ti lidi chtějí vidět, proč vlastně oni jednou nepřijedou za mnou? Proč bych pořád měla já?

Nějak na mě dopadla všechna ta únava po zkouškách, kdy mi mozek jel na plné obrátky. Teď se na chvíli mohl zastavit. Jen koukám na fotbal, sázím se kdo bude hrát prodloužení a který fotbalista dá gól, a žiju si tak v nějaké takové euforii, kdy mi nic nechybí a já se můžu flákat. Stejně jako počítač nemůže pořád jet na režim spánku, tak i já potřebuji občas vypnout.

Když já bych se mu nejraději schoulila do náruče. Tak s tou představou alespoň usínám a doufám, že až se probudím, tak bude sobota a já v ní opravdu budu.