cynicky

Kdysi mi na jedné sociální síti přistála zpráva od cizího kluka, jestli bych ho za pár peněz nemohla kopnout do koulí. Jeho nabídku jsem nevyužila. Jen jsem si ťukala na čelo. Teď když mám před tou hloupou soubornou zkouškou (7 předmětů ze tří let nacpáno do jedné ústní a jedné písemné zkoušky během dvou dnů), naprosto ho chápu. Kdybych měla koule, nechám se do nich kopnout taky.

***

Chovám se jako kráva. (Bůůůůůů. Stáhla jsem si hru "Run, Cow, Run" takže jsem do tohoto zvířátka naprosto vžitá.) Jsem protivná a štvu celý svět okolo. Nejvíce sebe. Zkoušky začínají ve čtvrtek. Já už jsem to všechno přečetla tak stokrát, ale stejně když se mě K namátkově zeptá, nevím nic. Prostě mi to do té hlavy ne a ne vlézt. Jsem v tak zoufalé fázi, že už nemám daleko k tomu vyzkoušet radu, kterou mě škádlila babička, když jsem chodila na první stupeň. "Dej si učení pod polštář, v noci ti to tam samo naskáče." Kéž by.

Na rozdíl od vynervovaných spolužaček aspoň spím. A to tak dobře, že po vypitém energy drinku za čtyřicet korun jsem spala čtrnáct hodin. V kuse. Probudila mě až rodička s obavou, jestli jsem třeba neumřela.

Už pár dní jsem nevylezla z domu, protože jakmile se o to pokusím, nějaký z desíti chatařů okolo zapne sekačku a já do dvou minut nateču, kýchám a vypadám jako mentálně retardovaná. Takže sedím zavřená doma, žaluzie zatáhnuté, okna zavřené a připadám si jako v hrobce. Může se mi pak vůbec někdo divit, že jsem na K protivná, když jde s kamarády na trampolíny a na tréninky? Nemůže. Kdybych mohla vylézt ven, chovám se normálně a ne iracionálně. Já bych se se sebou normálně hned rozešla. Okamžitě. Na hodinu. Bez udání důvodů.

Kam se kouknu, tam je po domě rozházené moje učení. Máme velký dům. V mém pokoji je to snad jasné. V mém druhém pokoji, kde mám jen postel, je to méně jasné, ale i v té posteli mám knížky. V obejváku jsou roztahané papíry. V kuchyni jakbysmet. Jediná místnost, kde nic není, je maximálně tak rodičky pokoj. Návštěvy nepřijímáme, Víla se učí.

Do čtvrtku mi hrábne. Respektive do pátku. Prostě a jednoduše se zblázním. A ano, pak už to budu vážně já, koho do toho blázince zavřou. Brečím, vztekám se, házím věcmi a za okamžik mám záchvat smíchu z totální hlouposti. K mi kupuje dárky, pomáhá mi, a já se mu odvděčuji tím, že po něm řvu. A já nevím, proč to do háje dělám, ale prostě to dělám. Kdyby se ke mně kdokoli choval tak, jako já se teď chovám k němu, tak si ho všude zablokuju a kašlu na něj. A on je tak zlatý a trpělivý, že mi to připadá až neskutečné. Opravdu čekám, že až se uvidíme, tak místo slibovaného plyšáka dostanu přes pusu. Fakt bych si to zasloužila. A možná bych o to teď i stála. Dostat facku a začít se soustředit na učení. Místo psaní takovéhoto nesmyslného článku.

Pozitivně sladké je to, že jsme se dnes pohádali jen ohledně jedné věci, a to o tom, kdo ke komu chová hlubší cit. Nemá na mě, ať si kdo chce myslí, co chce. Odmítnou žádost o ruku od stabilního partnera, kvůli kluka, kterého jsem předtím viděla jednou, to prostě značí, že ho miluju víc. A taky to, že jsem asi trochu nevyzrálá, ale to už je vedlejší. :D