Prostě Víla

Jako dítě jsem Vánoce asi ráda měla. Nepamatuji si to. Za to vím úplně přesně, že v pubertě jsem je nenáviděla. A stejně tak jsem je nesnášela v minulém vztahu. Teď už vím proč. Prostě jsem měla moc vysoké očekávání. Můj vztah k nim se změnil až před pár lety, kdy u nás byl poprvé Kladeňáček. Proto jsem se strašně bála letošního roku, kdy jsme zase slavili každý sám, že to dopadne špatně... Ten hlavní rozdíl byl totiž v tom, že pouze Kladeňáček zatím odhadl, jaké dárky chci. Protože chodíme po obchodech, já mu ukazuji, že chci tohle, tohle, tohle a tamto, on to pak nakoupí, zbytek rodiny mu za to dá peníze a hotovo. Letos jsem měla na Ježíška jenom jedno velké přání. Skočit si "salto mortale". Freestyle motokrosový backflip. Ono to možná zní bláznivě, jenže když mi rodička dala křestní jméno po jednom z nejlepších reprezentantů ČR v motokrosu, a když jsem na základce místo školy jezdila fandit na mezinárodní motocyklovou šestidenní, už to tak bláznivě nezní. Ale jo, zní. Jen

Víc než drahé dárky mi udělá radost, když mi Kladeňáček pošle fotku trička s tím, že kdyby nebylo velikostí pro sedmileté dítě, okamžitě mi ho koupí. Protože mi tímhle přesně dokáže, jak moc mě zná a že ví, co miluji. Víc než přání na ručně psaném pohledu z povinnosti mě víc potěší smska s obyčejným podpisem "babička". Protože jsem strašně ráda, že mě bere stejně jako své další vnoučata, i když já její vnučka nejsem. Víc než peníze mě potěší, když sedíme u stolu s mou rodičkou v hospůdce u bývalé přítelkyně mého otce, který s ní má taky dceru, a smějeme se společně vtipům. Protože ačkoli by se ty dvě měly dle logiky společnosti nesnášet, vychází spolu bez kapky záště. Víc než cpaní se cukrovím mě potěší, když vidím tu radost v očích známých, kterým zvoníme u dveří s plnými krabicemi, a když říkají, že přesně tenhle druh milují. Protože se ještě nestalo, aby si z těch 22 druhů někdo nevybral ten svůj oblíbený. Víc než další nevkusný hrníček mě potěší, když mě vlastně úplně ciz

Když jste rok doma s někým, kdo má Parkinsona, jdou z kopce prudce nejen jeho, ale především vaše kognitivní funkce. Paměť nemám už žádnou, začnu mluvit větu a než ji dořeknu, tak nevím, proč ji říkám. Inteligence... Hahaha. Jsem ráda, když dokážu spočítat, že v případě, že mi rodička dluží litr a já ji chci dát dálniční známku, musím doplatit... Tak a stejně jsem to počítala nějak blbě, když jsem to vydělila čtyřma a vyšlo mi 325 a najednou mi vychází 375... Vyjadřovací schopnosti. Nulové. Rychlost mých reakcí už je skoro jako u pověstného axolotla zde . A v orientaci místem a časem jsem ráda, že si vzpomenu, že teď někdy mají být Vánoce. Denní činnosti mě taky moc nerozvíjí. Pustit slepice, zatopit, nachystat prášky, nakrmit slepice, přiložit, dát mu další prášky a polévku, posbírat vajíčka, přiložit, ohřát druhý chod, přiložit, zavřít slepice, nachystat večeři a poslední dávku prášků. Magistra ty vole. A tak u nás probíhají už pouze následující rozhovory. On: "Jak se jmenuje te

Každý řešíme, jaké by to bylo, kdyby se v životě stalo něco jinak. Co kdyby tohle, co kdyby tamto. Už někdy na prvním stupni mě moje tehdy nejlepší a trochu drzá kamarádka u jednoho "kdyby" odbyla říkankou: Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by rybníka, sáhl by sis do prdele, vytáhl bys kapříka. Od té chvíle se těmito rýmy řídím. Snažím se neohlížet do minulosti a netrápit se nad tím, co by se stalo, kdybych se jednou rozhodla jinak, protože vím, že minulost stejně změnit nikdo z nás nedokáže. A i když si na svůj život tady na blogu hodně stěžuji, slovo kdyby jde mimo mně. Avšak jedno kdyby mě teď strašně akutně trápí. Ale fakt neskutečně. A věřím tomu, že hodně z vás tohle trápení zná úplně stejně. Jsem totiž hrozně impulzivní a neumím se ovládat. A tak tady teď smutně koukám... Na stůl... A říkám si: Co kdybych jednou tu čokoládu nesežrala tak rychle? :)) ----------------- Ale ne, abych nekecala, projela jsem teď blog vyhledávačem a nějaké kdyby jsem tady taky našla. Obě ve čl

Někdy je všechno, co člověk potřebuje, jenom nekonečně dlouhé obejmutí a věta mám tě ráda . Od někoho absolutně nečekaného. Zavolej mi klidně v noci . A tak ta holka, která vždycky seděla v poslední lavici a se kterou jsme se skoro nebavily, z jednoho pohledu pochopila všechno. Děkuji...

Koukám na nový klip Mandrage. Už asi po desáté. A připadám si fascinovaná. Protože když odmyslím ty drogy tam a přidám místo toho víc alkoholu, vidím místo Bereniky sebe před pár lety... A to včetně délky vlasů, barvy a účesu... Stejné střepy, stejné scény v barech... Teď už to jsou skoro čtyři roky co nepiju. A připadá mi vlastně strašně směšné, že teď jsem já v té pozici, kdy mě osmnáctiletí poučují o tom, které pivo je lepší. Že nemám vkus. Protože před sedmi lety jsem přesně tohle dělala já. Protože tehdy se u Vietnamce kupovalo pivo značky Pivo za dvě koruny a na lavičce před kamerou městského úřadu jsme provokativně dvě holky v minisukních popíjely Jelzina na ex. Jsem strašně rozpolcená. Protože v té době jsem sice nemusela řešit žádné starosti, krom toho, kde se zrovna opiju, byla jsem puberťačka každým coulem, ale stejně se mi s odstupem času zdá, že jsem byla dospělejší, než jsem teď. Řešila jsem dodavatele internetu. (A taky ho platila ještě dva roky po rozchodu. Good job, Ví